V Bělorusku za hranicí

Evropské zelené karty zde neplatí, nutno si koupit "strachovku" (pojištění)

Ukázka běloruských rublů

Ukázka běloruských rublů

Ukázka běloruských rublů

Ukázka běloruských rublů

Ukázka běloruských rublů

Ukázka běloruských rublů

V Bělorusku jsou kraje rozděleny podle kolchozů

Běloruský kostelík

Telefonní automat

Běloruská sámoška

Běloruský rychlík

Odbočka na Žaludek

Běloruské lány obilí

Obrázek z Běloruské vesnice

Luděk byl pro vodu

První nocleh v Bělorusku

Zašlá sláva zdejších JZD

Zajímavá moderní čerpací stanice

Typický běloruský obchod

Kráva jde sama na pastvu

Koupel

Sergej - dělal nám chvíli společnost

Pauza na autobusové zastávce

Malované kameny místo billboardů

Chraň přírodu

Náměstí v Juratiški

Obchůdek naproti obchodnímu domu

Práci čest

Tak tohle už se opravdu jen tak nikde neuvidí

Nocležiště

Zvláštní pruh pro povozy

Malebné běloruské zastávky autobusu

Velký nákup

Rekonstrukce náměstí - Lenin nově natřen

Doklad o výměně valut

Fronta na kvas

Sanitka

Na některých byl ještě nápis "Rychlá zdravotní pomoc"

Luděk jde do cykloobchůdku

Běloruská idylka

Na běloruské silnici (opět pruh pro povozy)

Autobus

Bílý kůň

Krajina Běloruska a cesta bez asfaltu

Jezero

Šotolinka do Sviru

Svir - konečně asfalt

Pauza na oběd a denní tisk

Markéta a Lenin

Benzínka uprostřed lesů

Nabíráme vodu

Trochu horší písečná cesta přes Faleviči

Náměstí v Pastavech

Lenin je věčný

Nocleh v lese u rybníka

Za pár týdnů tu možná bude asfalt

Autobusová zastávka

Běloruské pastviny

Luděk má chuť na mléko

Zajímavý zákaz vjezdu, když je více než 25°C, nesmí se tam

Další hlava Lenina

Na silnici v Bělorusku

Auto "Moloko" na svoz mléka

Nový kostel ve Vidzy

Válečný památník ve Vidzy

Proti větru

Budka silniční GAI kontroly

Benzínová stanice evropského typu

Braslav - vjíždíme do národního parku

Koupačka v zimě

Uličky v Braslavi

Kostelík ve Slabodce

Telátko na pastvě

Běloruský venkov u hranic s Lotyšskem

Vesnice Jaja

Jaja

Nouzový nocleh kousek od Lotyšska

Koník na pastvě

Obchůdek

Typický venkovský domek

Za řekou je Lotyšsko

Chybí most

Sezónní pontonový most ve Verhnjadzvinsku

Most přes Daugavu - naše spása

Konečně vidíme, jak probíhá svoz mléka

Před Lotyšskou hranicí - tentokráte již definitivně opouštíme Bělorusko

  

 

        

Kapitola druhá – Bělorusko

 

 

            Opustili jsme prostor celnice a zastavili opodál, kde stojí druhé auto. Luděk se již vykrámoval a teď jde pomoct mně. Mezitím mi sdělil, že naši „zachránci“ požadují za převoz 5 dolarů. No toto! Ani jsem se nestačila vzpamatovat, rychle jsem vytáhla z peněženky naše jediné drobné (6 jednodolarovek, zbytek máme ve stovkách), odpočítala 5 bankovek a podala je Luďkovi, aby je předal řidiči svého auta. Ten se ale jenom pousmál a řekl, že chce 5 dolarů za každého. Nestačili jsme pohotově reagovat. Netroufli jsme si namítnout, že podmínky měly být dohodnuty předem, takhle to přece není fér. Podala jsem mu i ten poslední jeden dolar se slovy, že víc nemáme. Mlčky si je rozdělili a skoro bez rozloučení odjeli. Stojíme jako opaření. Jsme ve vysněném Bělorusku. Trvalo to „jenom“ 2 hodiny se sem dostat. Ale tohle jsme nečekali! Tak proto se ten „můj“ tvářil divně, když jsem mu děkovala. A já si myslela, bůhví jak hodní lidé to nebyli. Jo jo, „spasíba“ (děkuji) se nikdo nenají. To je tedy první setkání se zdejšími lidmi. No nic, byl to nemilý šok, ale jsme tady! Máme zpoždění, tak rychle vyměnit dolary za rublíky (kurz je 1 USD = 2080 běloruských rublů), aby bylo na chleba a jedeme. Z hlavní jsme odbočili na Induru a načali tak první běloruské kilometry.  

            Bělorusko jako by se nám chtělo odvděčit za tu příhodu na hranicích. Mírně zvlněná krajina, široká asfaltka bez provozu a vítr v zádech. Sviští to solidně. Projíždíme první dřevěné vesničky, dojem z nich je otřesný. Jsou hodně chudé. S větrem v zádech přibývají kilometry rychle. Ve čtvrt na dvě jich máme za sebou 47. Ve stínu opuštěného statku obědváme housky, sýr, salám a okurku. Sdělujeme si první dojmy. Po pauze vyrážíme. Krajina se narovnala. Najeli jsme na hlavnější silnici. Mají tu perfektní široké silnice. Ani po hlavních skoro nikdo nejezdí. Provoz je opravdu minimální. Jediná auta, co tu jezdí, jsou staré Audiny, občas autobus, traktor nebo povoz.

Při průjezdu malou děrevňou jsme zmerčili děti se zmrzlinou. Dostali jsme na ní taky chuť. Zastavili jsme u magazínu a vešli dovnitř. V přítmí obchodu jsme zaregistrovali dvě slečny u hrajícího kazeťáku.

    - „Dobryj deň. Jesť u vas maroženoe?“ zkoušíme rusky.

          -    „Da, jesť.“ Inu na naší otázku to byla správná odpověď, ale šlo nám o něco jiného. Tak znovu.

          - „A kakoe?“

Na tato slova přistoupila dívenka k ledničce za zády, z mrazáku vytáhla 2 nanuky, ledabyle s nimi zamávala a vůbec se nenamáhala nám je aspoň ukázat zblízka.

      - „Takoje i takoje …“ (měli 2 druhy zmrzliny).

Protože jsme ozbrojeni trpělivostí, nezbytnou pro návštěvy zemí bývalého CCCP, koupili jsme od každého druhu jeden, zaplatili 860 rublů (asi 10 korun) a nenaštvaní odešli. Nanuky byly ale vynikající. Než jsme je do sebe nasoukali, stačili jsme odpovědět dědovi na pár klasických otázek odkud a kam, ujistili jsme ho, že opravdu počítáme s tím, že je to odsud do Tallinnu 800 kilometrů a jedeme dál. V cestě nám stály Masty, což bylo asi okresní město. Nic moc, jen jsme ho profrčeli a hurá dál. Krajina je pořád rovná, silnice kvalitní a nic po ní nejezdí. Docela nudaJ. Ještě že je na co se dívat kolem sebe.

          V Ražance máme 100 a jedeme na Žaludok. Když jsme plánovali trasu, bylo jasný, že Žaludok nemůžeme minout. Ale teď vidíme, že leží trošku mimo silnici, tak jsme jen udělali fotku na odbočce a pokračujeme. Už se nejede tak dobře. Únava z prvního dne je znát. Nabereme vodu a pak to někde zapíchneme. Vjeli jsme do další vesnice. Je tu jenom pár domků, lidi venku nevidíme. Akorát děti. Luděk poprosil bosého kluka a ten ho zavedl k nim domů. Na dvoře bylo víc dětí a jeden postarší pán. Chodili naboso v bahně a kuřincích. Za ochotu si kluk vysloužil malou čokoládu.

          A jedeme hledat nocleh. Docela se ochladilo. Sjíždíme z mírného kopečka k řece, ale jsou tu baráky, tak jsme ji se smutkem v očích opustili a zamířili do lesa. Na první odbočce jsme našli krásné místo. Borovice, výhled na západ slunce – prostě idylka. Povečeřeli jsme játra z konzervy s rýží a zalezli do stanu. Luděk na rádiu naladil jen jednu stanici, ani mobil se nechytá. Tak dobrou noc.

Hodaravcy

Denní 124,4 km

Celkem 124,4 km

 

2. den – Pondělí 30.6.

           

V noci se snad vůbec pořádně nesetmělo. Museli jsme ven kvůli záchodu a na obzoru bylo pořád světlo. Vstáváme v 7 hodin našeho času. Luděk opravuje řazení. Zlobilo mu už před dovolenou, ale odmítl koupit nové páčky za 1500 Kč. Rozbitou pružinu nahradil pérkem z diskety a doufá, že se to nevysype. Balíme. Luděk má nový vychytaný systém balení. Bágly označil A,B,C,D a na papír si sepsal, co v nich má. Ono se to v podstatě neliší od toho ukrajinského systému (kde se orientoval v báglech pomocí levá přední, levá zadní…), ale převratná myšlenka je v rozdělení věcí na operativní, spací a záložní. Výsledek je, že se v tom prý lépe vyzná. (Mezi námi děvčaty, já už to takhle aplikuju několik let J.) No tak uvidíme.

            Najeli jsme na silnici. Opět rovina, slunce pálí. Fotíme kolchoz, kde bránu zdobí velká hvězda a srpy s kladivy. Po 17 km brzdíme v Belici. Je tu benzínka, tak jí jdeme skouknout. Docela dobrá, ale vzduch nemají. Zato tu mají magazín. Sice trochu smradlavej, ale pěkně zásobenej. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Chtěli jsme koupit mléko, ale nemají; prý až v úterý. To je zítra. To bohužel čekat nemůžeme. Tak jsme koupili 2 jogurty, nanuky a 1,5 litrovou Colu Ljuks, to všechno za cca 35 Kč. Jinak podobný sortiment jako na Ukrajině: sušenky, těstoviny, cukr a mouka v obrovských pytlích. Prodává se to na váhu. Počítají na klasickém sčotu – velkém dřevěném počítadle. Cenovky na regálech mají napsané pomocí speciální předkreslené šablony, kterou důvěrně zná každý, kdo si dopisoval s Rusem či Ruskou za dob povinné výuky tohoto jazyka. Tuto šablonu měli na obálkách pro psaní PSČ. Posvačili jsme a pokračujeme v jízdě. Krajina je lehce zvlněná a mně to moc nejede. Luděk ujel a čeká až na odbočce na Dakudavu. Ze silnice vede cesta do lesa. Průsekem jsme spatřili rybník. Zajeli jsme k němu, vykoupali se a vyprali, přestože toho špinavého zatím moc nemáme a osvěžení se vydáváme dál. Pochvalujeme si, jak se jede krásně po tom širokém a hladkém asfaltu, když tu náhle přesně podle hesla „nechval dne před večeří“ pohoda skončila a my jedeme po pískovo-kamínkovitém prašném vlnitém plechu. Tři kilometry. Hrůza! Když projede auto, práší se za ním snad ještě půl hodiny. Konečně jsme v Dakudavě a zase na asfaltu. Dakudava je větší vesnice. Dřevěné chaloupky se táhnou podél silnice skoro dva kilometry. Všechno je tu pěkně upravené a čisté.

            Zastavili jsme na autobusové zastávce, že se naobědváme. Začali jsme vyndávat jídlo z brašen, když tu se k nám přimotal chlapík. Samozřejmě nalitej. Snaží se o konverzaci, ale moc mu nerozumíme. Hlavně nám něco pořád chce dát, ale my nic nechceme, hlavně nic nechceme od něho. Nakonec se rozhodl, že nám dá cibuli, prý pravou Běloruskou. Tak dobře, cibuli bereme. „A co za to, co dáme my vám,“ ptáme se. On že nic nechce, jen ať mu dáme sumku (tašku). Podala jsem mu igelitku. Odpotácel se kamsi do domu naproti zastávce. Za chvíli se odtamtud ozval ženský řev. Předpokládáme, že už nepřijde. Ale podcenili jsme ho, už se blíží a taška je plná čerstvě sklizené cibule. Uklidili jsme jí hned do brašen, protože jsme se mezitím rozhodli, že s obědem ještě nějaký ten kilometr počkáme. Ale tím to neskončilo. Chlapík totiž nesměle projevil přání: 1000 rublů na vodku. Nejprve děláme, že mu nerozumíme, ale nakonec odzbrojeni jeho naprostou upřímností (a taky jsme se ho chtěli zbavit) mu bankovku dáváme. Konec konců, je to asi 12 korun. Je ale stejně zvláštní, jak ti lidé chtějí přijít k penězům. Nic proti tomu, všude jsou potřeba, ale získávat je tak, že nejdřív někomu něco dám (ať už cibuli nebo jako na hranicích nabídku k svezení) a teprve potom si řeknu o peníze… Takhle to ti lidé dělají asi proto, že když tu cenu trošku přetáhnu, tak ten co bere, už neodmítne. Možná by ale odmítnul, kdyby onu cenu znal ještě předtím. Nikde jsme se s tím zatím nesetkali. Když nám někdo chtěl něco dát, tak nám to skutečně dal a zadarmo. Musíme si na to tady asi zvyknout.

            Za vesnicí máme další společníky. Už od návsi nás doprovází dva kluci. Vypadá to, že se jim líbíme. Chvíli spolu závodíme a pak si radši povídáme. Oni nám totiž docela dobře stačí, možná dokonce jedou rychleji na těch svých herkách s jedním těžkým převodem. Komunikuje ale pouze jeden, menší z nich. Kalhoty po tátovi, naboso, špinavej. Jmenuje se Sergej a je mu 12 let. Zastavili jsme u další zastávky, tentokrát ne ve vsi, ale mezi poli. Namazali jsme chleby paštikou a poobědvali, přikusujíc cibuli. Je dobrá, pravá běloruskáJ. Kluci se poflakují kolem nás a když jsme vyjeli dál, jsou pořád za námi. A to i přesto, že se zatahuje a my jsme vjeli na hlavní. Trošku jsme zkusili přitlačit do pedálů a kluci zůstali daleko vzadu. Po patnácti kilometrech na hlavní odbočujeme na Ive. Na křižovatce stojí budova GAI (silniční kontrolní místo) a před ní oficír sleduje provoz na silnici. Z každého směru křižovatky trčí do výšky závory se značkami STOP, pro případ potřeby uzavření silnice. Zajímavé.

            Jedeme dál. Neděje se ni zajímavého. Fotíme kamenný stojan s nápisem „Slava Trudu“ s nezbytným srpem a kladivem (modré barvy) a uhýbáme na Smargon. Při rychlosti 21-23 km/hod. přibývají kilometry rychle. Projíždíme bezejmenné dřevěné vesnice nebo rozpadající se usedlosti, předjíždíme domorodce kývající se na rezatých plečkách, občas fotíme a je pohoda. V malé zaprášené vesnici Juratiški máme pauzu. Zaprášené návsi dominuje nefunkční Univermag. Naproti němu stojí malý obchůdek Rossijanka. Koupili jsme si rozteklé nanuky. Sedíme před krámkem a pozorujeme život ve vesnici. Pomalu, ale opravdu pomalu se blíží večer, chtělo by to někde doplnit vodu. Při výjezdu jsou u cesty bytovky. Před jednou z nich mladá žena okopává cosi na záhonku. Zajeli jsme tam a Luděk požádal o vodu. Teče jim z kohoutku u domu.

            Z ničeho nic jsme vjeli do kopců. Nasadili jsme lehčí převody a s chutí si vyšlápli a zase sjeli pár kopečků. V malém městečku s názvem Traby jsme se rozhodli, že si dáme pivo. Tady ho totiž točené prodávají v obchodě. Prodavač je neskutečně otrávenej. Mlčky natočil pivo. Navzdory očekávání nebylo vůbec špatné. Zahučelo do nás a hned zase jedeme. Co se těm lidem tady stalo? Zatím jsme kromě těch dvou kluků dneska a dědy včera nemluvili s nikým příjemným a milým. Že by to bylo zdejší chudobou nebo je to povahou lidí, anebo jsme zatím měli smůlu na takové lidi? Na Ukrajině je to s chudobou podobné, ne-li horší, ale lidi tam byli úplně jiní, veselejší a snad i optimističtější. Kopce pokračují s tím rozdílem, že silnice vede lesem. Jsou to pravé nefalšované kopce. Máme z nich radost. Po rovině se jede dobře, ale je to nuda. Teď zrovna jeden vyjíždíme, sjíždíme a projíždíme Galšany. Celkem bezvýznamná větší díra, ale působí neuvěřitelně bídně, cikánsky, přestože tu cikáni snad vůbec nejsou. Spousta lidí postává venku na ulicích a divně se na nás koukají. Nezdržujeme se tady déle, než je nezbytně nutné a jsme rádi, když máme průjezd za sebou. A před sebou máme další kopečky. Přejeli jsme je a jsme v Baruny. Mají to tu podstatně lépe značené než včera. To jsme se pořád museli někoho ptát na cestu. Za Baruny při odbočce na Kravu opět začíná šotolina s vlnkama. Skáčeme přes ně deset kilometrů. Konečně mi Luděk do vysílačky hlásí, že už je na asfaltu, tak ještě několik zákrut a jsem tam i já. Luděk na mě čeká, protože je tady pěkná odbočka do lesa. Zajeli jsme tam a utábořili se na vysečeném plácku, jako by tady byl pro nás přichystaný. Uvařili jsme 2x2 porce těstovin s houbovou omáčkou.

Zjišťuji hroznou věc. Nemám peněženku. Zapomněla jsem jí v Traby, ale je také dost dobře možné, že mi jí někdo ukradl. To už si teď nevzpomínám. Naštěstí jsem v ní neměla všechny naše dovolenkové peníze, „jen“ 80 dolarů a rubly asi za 10 USD. Ale byly tam i naše kreditky a moje SIM karta do mobilu. Jsem z toho špatná. Luděk mě uklidňuje, že se zase tolik nestalo, hlavně že nám většina peněz zůstala (300 USD a rezervních 80 euro). Snědli jsme večeři a protože jsme nedaleko převaděče na mobily, připojili jsme se poprvé do běloruské sítě a poslali domů SMS, aby nám příbuzní zablokovali karty. A pak jsme zalezli do stanu a usnuli. 

Baruny

Denní 135,7 km

Celkem 260,2 km

 

3. den – Úterý 1.7.

 

Ráno vstáváme v 7. Praží do nás slunce. Přesunujeme se do stínu, kde balíme a snídáme. Krávy na pastvě vytrubují. Asi to znamená, že jim chutnáJ. Začíná hezký den. První kilometry jsou kopcovité a proti větru. Projeli jsme Kravou, vystoupali mírný kopeček a v dálce před námi už vidíme městečko Smargon. Ještě asi 10 kilometrů a jsme tam. Luděk ujel a vysílačkou hlásí, že už je ve městě. Prosím ho, ať na mě počká. Nerada se motám po městě sama, jsem radši, když jezdíme společně. Navíc nás tu čeká spousta úkolů. Vyměnit peníze, nakoupit…

Trošku zmateně projíždíme město a ze sedla kola koukáme kolem sebe. Hledáme „Obměn valjut“, ale taky se tady rozhlížíme. Staví tu nové náměstí, nebo ho rekonstruují a na to všechno dohlíží Lenin. Celý stříbrný a naleštěný. Tak jsme si ho vyfotili a pokračujeme v hledání směnárny. Nakonec jsme se museli zeptat.

Když se v „Obměnu“ Luděk vytasil se stodolarovkou a chtěl rozměnit maximálně 10-20 USD, neměli nazpátek. Tak jsme vytáhli ze zásob dvacetieurovku. Rublíků jsme za ní dostali víc než za dolárky. Se získanými penězi jdeme nakupovat. Přejeli jsme na druhou stranu silnice, v domnění, že tam bude obchod. Jeden tu je, ale je to podivná směsice drogerie a průmyslového zboží. Nejhorší je, že do obchodů není pořádně zvenčí vidět. No, ono ani vevnitř kolikrát člověk na první pohled nepozná, jaké zboží tam prodávají.

Kousek opodál stojí bílá cisterny s nápisem Kvas a před ní dlouhá fronta lidí. Pijou to i děti. Luděk musí klasicky všechno ochutnat. Postavil se do fronty a za pár stovek rublů obdržel půllitr hnědého zpěněného nealkoholického nápoje. Brrr, vůbec to není dobrý! Nasládlá, nezvyklá pachuť. Chvíli nám trvalo, než jsme to vypili a mezitím se s námi dala do řeči milá paní, první příjemný člověk v Bělorusku. Na to, že jsme tady snad jediní turisti, nikoho nezajímáme. Což je většinou dobře. Po tradičních otázkách odkud jsme a kam jedeme, se zase můžeme ptát my jí. Dozvěděli jsme se, že stříbrný Lenin na náměstí není nový, jak jsme si mysleli, pouze je nově natřený. Je prý součástí jejich historie a není důvod před tím zavírat oči, jako že to tu nebylo. V současnosti v Bělorusku ale mají demokracii. (Říkala to hrdě a kladla důraz na slovo „děmokrátija“.) Nicméně to, že by se o tom dalo polemizovat, si necháváme pro sebe. Radši jsme řeč stočili na možnost nákupu ve Smargonu. Poslala nás do magazínu na hlavní, ale byl to opět onen obchod, do kterého není zvenku vidět a podle názvu to poznat nejde. Takže než jsme ho našli, ještě jednou jsme tu paní potkali. Luděk si s ní ještě chvíli povídal a já mezitím nakoupila. Luďka napadlo, že když jsme ve městě, mohli bychom zkusit najít cykloobchůdek. Ne že bychom něco nutně potřebovali, ale odešla mi páčka od ruční parkovací brzdy a je naděje, že obyčejnou páčku na starý typ řazení by tady mohli mít. Ale spíš chceme prokoumat sortiment.

Vyzbrojeni radami náhodného kolemjdoucího se vydáváme hledat onen obchod. Nemůžeme ho najít, až nám další člověk poradil, že jde pouze o malý stánek přímo u kruhového objezdu. Konečně jsme jej objevili. V obchůdku velikosti novinové budky spolu s „velo zapčasti“ prodávají i náhradní díly na mopedy. Podívat dovnitř se šel jenom Luděk, já venku hlídala kola. Ale o nic jsem nepřišla, byl to prý děs běs, jen pár hrubě opracovaných součástek na ty jejich plečky bez převodů. I když – na rovinách tady je to dostačující. Tak radši jedeme pryč. Už tady v tom blbákově trčíme dost dlouho.

 Další úsek naší cesty vede převážně lesem. Dlouhých dvacet kilometrů není žádná vesnice, jenom samé sosny a berjozy (tak definoval Běloruskou krajinu onen člověk, který nás převážel přes hranice). Mezitím občas vykoukne malá loučka. To by byly noclehy! Litujeme, že je teprve krátce po poledni a že tu nemůžeme zůstat na noc. Ale co, třeba najdeme večer ještě hezčí místo.

Po širokém asfaltu skoro nikdo nejezdí. Zhruba každou čtvrthodinu projede jedno auto nebo autobus. Bělorusko je opravdu země jako stvořená pro cyklistiku, zejména pro ty, kteří vyhledávají rovinaté terény typu Dunajské stezky. Rovinky, kvalitní cesty, nulový provoz. Do toho všeho svítící sluníčko. Vyjeli jsme z lesa. Luděk se trochu zdržel „s roličkou“ a jede za mnou. V jednom místě je asfalt díky vedru změklý. Když tím projíždím, lekám se, že mi plave kolo a že jsem píchla. Naštěstí ne. Za minutu se ozývá z vysílačky: „mám prázdný zadní kolo“. A po chvíli: „byl to planej poplach“. Stalo se mu přesně to samé, co mně.

Přijeli jsme do Višněvy. Hned na kraji odbočujeme na šotolinu směrem na Lucavičy. Kus po ní jedeme, ale je to neskutečná roleta. Vůbec se mi to nelíbí. Sdrncali jsme z mírného kopečka a ledva jsme zmerčili u silnice lidi, ihned jsme k nim zamířili. Potvrdili nám, že jedeme po správné cestě a že dál to pokračuje ve stejném duchu. To se mi moc nechce. Nahlížím do mapy a hele, tudy by se to dalo objet, zajížďka by to nebyla a cestou je navíc jezero. Ani mi nedalo moc velkou práci Luďka přemluvit. Vracíme se na „žlutou“ silnici. Ale podle ruského hesla „tvůj osud tě nemine“ je hned za vesnicí konec asfaltu a silnice pokračuje písečným vlnitým plechem. Ještě je šance, že to za chvíli skončí, stejně jako včera v Dakudavě, ale po několika kilometrech doufat přestávám. Ploužím se rychlostí kolem 12 km/hod. Rychleji to nejede. Projíždíme kolem jezera. Zdálky vypadá opravdu nádherně, ale zblízka je plné řas a vodní květeny. Vracíme se zpět na písek a pokračujeme v krasojízdě. Je to opravdová lahůdka. Slunce do nás pere, na silnici není kousek stínu, ani projíždějící auta k nám nejsou příliš milosrdná. Ženou co to dá - asi to taky chtějí mít rychle za sebou. Jenže kolikrát se stane, že já v rámci hledání co nejlepší cesty se ocitám v protisměru (protože zrovna tam je to hladké a nedrncavé) a když se ze zatáčky vyřítí podobný blázen, horko těžko se dostávám zpátky na svojí polovinu. Někdy prostě jenom uhnu k tomu kraji, který je blíž. Dohodli jsme se, že tlačítko na vysílačce určené k vyzvánění budeme používat v těchto nebezpečných úsecích k informování se o projíždějících autech. Funguje to. Ale když auto projede, ještě zdaleka nemáme vyhráno. Za každým se totiž zvedne obrovský oblak prachu a písku, který si sedá velmi pomalu. Ale jinak je to tady boží J.

            Konečně jsou útrapy za námi a my jsme ve Sviru na asfaltu. Mají tu malé náměstí. Usadili jsme se s výhledem na Lenina a Luděk odběhl do krámu. Čáry-máry-fuk a k obědu máme párečky s chlebem a hořčicí. A čteme si k tomu noviny „Čelověk a internet“ koupené ve zdejším PNS. Tachometr ukazuje 80 kilometrů, ale mám toho plné kecky. Přesto se hned po jídle zvedáme a pokračujeme. Za Svirem jsme najeli na nejhlavnější z hlavních silnic tady. Jde o mezinárodní tah na Rusko. Měli jsme z toho docela obavy, ale zbytečně. Místo míhajících se aut a kamionů, jak jsme na to zvyklí od nás, je tady pusto prázdno. Blbneme, křižujeme od krajnice ke krajnici, protože auto tady projede maximálně jedno za 5 minut. Dalších 20 kilometrů vede silnice jenom lesem. Krásným, hustým a zdravým lesem. To se u nás kolem hlavních cest fakt nevidí.

Blíží se večer a my potřebujeme nocleh a hlavně někde nabrat vodu. To se v lese dělá blbě. Proto jsme uvítali, když se po pár kilometrech stromy rozestoupily a objevila se vesnice. Světe div se, dokonce i benzínka. Zamířili jsme k ní. Vypadá zajímavě. Budka se zamřížovaným okénkem a dřevěným šuplíkem na peníze, mluví se do reproduktoru. Stojany na čerpání paliva jsou ukryty v jakýchsi obrovských kontejnerech. Nic víc tu není. Kdo ví, jestli obsluha pumpy vůbec vychází ze strachu z přepadení ven. To by mohli mít sociální zařízení vevnitř. Do reproduktoru jsme vznesli dotaz na vodu. Obdrželi jsme huhlavou zápornou odpověď. Něco ve smyslu, že tady jsme na benzínce, a co to je za nesmysl ptát se proto po vodě. Tak děkujem, jen jsme to zkusili.

Druhý pokus ve vesnici je úspěšný. Podivné a přiopilé osazenstvo dřevěného baráčku nás posílá přes cestu na zahradu, kde mají rumpál. Děravý kbelík musíme spustit třikrát, než naplníme šest našich jedenapůllitrových flašek. Během tankování se k nám přimotal jeden z těch ochmelků odnaproti. Chtěl po nás rozměnit pětitisícovou bankovku (asi 70 korun). Nejenže nemáme, ale pro jistotu ani nechceme vytahovat peněženku. Včera jsme přišli o dost. Rychle odjíždíme, protože chlapík je dost neodbytný a bůhví co ho může napadnout.

Na silnici pokračujeme po neuvěřitelně skvělém kvalitním asfaltu, po kterém jenom občas projede osobák nebo kamion. Tady se vyplatí nový asfalt, protože při tak malém provozu dlouho vydrží. U nás jsou na frekventovaných cestách po pár letech od těžkých vozidel vyjeté koleje. Ve Vjarenkách ale tenhle veget končí, neboť jsme odbočili na Pastavy. A za vesnicí opět začíná šotolina. Vlastně jsme to předpokládali. V mapě je totiž tato silnička zakreslena bíle. A dosud jsme jeli po žluté. Dali jsme si předsevzetí, že z toho „bezasfaltu“ ukrojíme dneska co největší kus, ale nakonec jsme těch 9 kiláčků zvládli v pohodě za necelou hodinku a teď svištíme dál zase po asfaltovém povrchu. Je půl osmé, slunce je ještě docela vysoko, ale pomalu začínáme hledat nocleh. Chtělo by to nějaký potůček nebo rybník, docela by bylo fajn se umýt, protože jsme zaprášení od aut na písečných cestách. Ale je to tady s noclehama bída. Našli jsme jenom vyloženě nouzovky. Tak jsme aspoň v potoce spáchali vysněnou hygienu a frčíme dál. A to tak rychle, až jsme se ocitli v Pastavech na náměstí. Způsobilo nám to šok. Jednak tím, že tady vůbec nějaké náměstí je (jsme zvyklí, že v městečkách mají maximálně široké ulice) a jednak tím, že centrum je pěkné a moderní. Otevřené obchody narvané zbožím (a to je deset hodin večer), stánky se zeleninou, hospody se zahrádkami, odněkud hraje hudba; zkrátka to tady žije. A nad tím vším dohlíží Lenin v nadživotní velikosti. Nemůžeme se ale moc zdržovat. Koupili jsme si ve stánku rajčata a v obchodě naložené rybičky a rychle mizíme pryč. Je třeba najít místo na přespání.

Bohužel to „rychle“ není zase tak honem. Není tu totiž žádná směrovka, jak se odsud dostat. Mladých slečen jsme se zeptali na výjezd na Kurapolle (první vesnice za Pastavami) a ani jedna vůbec netuší, na co se ptáme. Starší paní věděla naprosto přesně, ale přesto nás poslala blbě. Skončili jsme ve vilové čtvrti mezi dřevěnými domy. Otočili jsme to a do třetice zkusili štěstí. Blondýna se sice mile směje, ale cestu nezná. Tak a dost! Jsou určité skupiny lidí, kterých je zbytečné se ptát, protože neporadí, a když už poradí, tak zpravidla špatně nebo hodně nejasně. Do této skupiny patří bohužel ženy, pak děti a staří lidé. Luděk tedy sází na jistotu a brzdí u chlapa ve středním věku. Konečně vyjíždíme dobře. Uf! Stmívá se, zapínáme blikátka a světýlka. Vjíždíme do lesa. Napravo se objevil rybník. Počkali jsme, až přejedou všechna auta, vypnuli naši světelnou signalizaci a potom hurá do lesíka. Utábořili jsme se nadvakrát. První místo jsme po rozbalení stanu shledali příliš na očích náhodným příchozím, tak jsme se odsunuli dál mezi stromy. Marně odrážejíc útoky komárů Luděk postavil stan a já uvařila těstoviny na sladko s kakaem. Snědli jsme je ve stanu. A pak dobrou.

Pastavy

Denní 139,3 km

Celkem 399,6 km

 

4. den – Středa 2.7.

 

Spali jsme dlouho, vstáváme až po osmé hodině. V noci nebyla opět žádná pořádná tma. Ráno v korunách stromů fičí vítr. Obáváme se, že to bude protivítr. Dneska, pokud všechno dobře půjde, opustíme Bělorusko a přejedeme do Lotyšska. Snídáme rybu koupenou v Pastavech s rajčaty a cibulí. Mňam.

Když jsme vyjeli, potvrdila se naše domněnka o směru větru. Jsme ale mezi stromy, tak se to dá vydržet. Nedá! Vyjeli jsme z lesa. Kolem dokola širé pláně, kde nic tu nic, jenom tráva a plevel. Občas dům, elektrické vedení a stádo krav. Půlkilometrový úsek „remont dorogy“ jdeme pěšky, ale zato jsme od cestářů obdrželi velmi přesné informace o kvalitě silnic na naší další trase. Všechno je prý jenom písek. Asi 30 kilometrů. Operativně měníme trasu, bude to trošku delší, ale v pohodě po asfaltu. Menší zajížďku si můžeme dovolit.    

Máme chuť na čerstvé mléko, ale jako na potvoru zrovna projíždíme vesnicema, kde je jen pár dřevěných domků a magazín žádný. A i kdyby tu obchod byl, pochybuju, že by tu mléko měli. Není úterý… J

Uprostřed našich úvah o zdejším zásobování jsme narazili na zaparkovaný povoz s mlékem. Ženy nosí do velkých bandasek čerstvě nadojené mléko. Luděk neodolal a zkouší, zda by mu trochu mléka neprodaly. Ženský ale ihned věděly, že k nalití do PETky by byl potřeba trychtýř a ten nemají ani ony ani my. Takže smůla, budeme si muset mléko koupit v obchodě. V další vesnici obchod prý někde byl, ale neobjevili jsme ho a vracet se nám nechce. Trochu jsme se stočili a vítr máme v zádech celých dvacet  kilometrů do Vidzy. Paráda. Jenom škoda, že se teď otočíme a budeme ho mít proti sobě.

Vidzy je jenom trošku větší vesnice. Mají tu náměstíčko, vysoký cihlový kostel a pár špinavých obchodů. Koupili jsme jogurty (mléko neměli – prý s ním ještě nepřijeli) a koblížky. Posvačili jsme na lavičkách pod stromy. Fotíme si památník na Velkou vlasteneckou a taky ten kostel. Je opravdu obrovský a v solidním stavu. Je vidět, že i z toho mála se vždy peníze na kostel najdou. Fouká a nebe se mračí. Jedeme odsud.

Za koncovou cedulí a posledním domkem přišlo peklo. Snažíme se prorazit protivítr, ale jsme slabí. Výsledkem je rychlost kolem 13 km/hod. v otevřené krajině, v lese je to o něco lepší. Tohle nás čeká minimálně dalších 40 kilometrů do Braslavi. Opravdu skvělý program na odpoledne. A to ještě jedeme po naprosto přímé silnici, kdy vidíme 5 kilometrů před sebe. Mám pocit, že vůbec nejedeme.

V Olse jsme zabrzdili u malého magazínu. Luděk se konečně dočkal vytouženého mléka a k němu jsme si koupili vážené perníčky a Běloruskou minerálku. Máslové sušenky a perníčky tady totiž prodávají na váhu. V obchodech jich mají v obrovských krabicích vždy spousty druhů. Jsou moc dobré.

Chvíli sedíme před obchodem a pozorujeme život kolem krámku. Přijel zásobovací náklaďák. Kočka, která se tady potuluje, vyskočila na korbu a z přepravky ukořistila flák masa. Řidič to spatřil, ale jen se smál. Zatahuje se, radši jedeme dál. Krajina se trochu změnila. Je tu hodně lesů, každou chvíli jezírko. Před Braslaví je totiž národní park. A obrovské jezero. Hupsli jsme tam, přestože není moc teplo. Krásná pláž, kamínky, písek, čistá a teplá voda. Plavat se ale moc nedá, protože vody je tak do půli stehen. Umyli jsme se a frčíme do Braslavi.    

Mysleli jsme, že Braslav bude město, ale ve skutečnosti je to veliká vesnice, složená ze samých dřevěných různobarevných domečků nalepených na sebe. Domky nemají předzahrádky, trčí do silnice, takže to vypadá jako Zlatá ulička v Praze, ovšem dřevěná. Půvabné. Moc se ale nerozhlížíme, protože se schyluje k dešti. Musíme koupit chleba a tužkové baterie do vysílaček a pak se tomu všemu pokusit ujet. Ovšem najít zde obchod vyžaduje trpělivost téměř nadlidskou. Zejména máte-li se řídit radami místních. Jedna paní nás poslala kamsi do centra na trh (není to daleko), ale ujeli jsme asi dva kilometry a centrum nikde. Tak jsme se pro jistotu zeptali znovu. Jedeme dobře, ještě prý kousek a jsme tam. Ujeli jsme další dva kilometry a ocitli se na úplně opačném konci Braslavi. Je tady autobusové nádraží a pár stánků. Už mají zavřeno. Cožpak lidé v takovém malém městě nevědí, že stánky touto dobou už jsou prázdné? Možná to vědí a schválně nás tam posílají, aby se dobře pobavili. Smůla. Otáčíme to. Když míjíme policejní stanici, zrovna vychází mladý policajt. Směje se na nás. Zastavili jsme a Luděk se ptá na nějaký obchůdek, kde bychom sehnali baterie. Příslušník nás posílá do krámku, kde prý mají „vsjo“, ale ten popis cesty „na druhé křižovatce doleva, pak doprava, potom rovně…“ je dobrý tak akorát na to, abychom se tady ještě dobrou hodinu motali. Tak jsme to vzdali, vodu nabrali z modré pumpy na ulici, chleba koupili v pekárně a slavnostně opouštíme tento zapadákov. Je zataženo, občas z nebe ukápne, na tacháku 85, na hranice s Lotyšskem 30 km, krajina lehce zvlněná, plná jezer. Na přejezd do Lotyšska už dneska kašlem. Dojedeme co nejblíž k hranici a tam to někde zapíchneme.

Ve Slabodce jsme ještě krátce posvačili (dneska totiž jedeme bez pořádného oběda), utratili poslední ruble za sušenky a frčíme dál. Brzy máme stovku a blížíme se k hranicím. Projíždíme poslední vesnice, hledáme nocleh, ale je to tu bída. Neproniknutelný les, pole a nepoužitelný louky. Začíná kapat. Chtělo by to urychlit, ale pořád nic. Projeli jsme legrační vesnici Jaja. No, ono na ní legrační nic nebylo, ale v azbuce jsou to vlastně jen dvě písmena. Zkusili jsme pár odboček, ale všechno je blbý, křivý, drnovitý nebo zarostlý vysokou travou, prostě nic nám není vhod. Najednou se hustě rozpršelo, tak jsme hupsli na pokosený pole, ani jsme se nestačili podívat, jestli je to dost rovný a jestli se nám to líbí. Ve spěchu stavíme stan, házíme do něho všechno, co večer budeme potřebovat, přikrýváme kola a honem dovnitř. Neprcháme totiž jenom před deštěm, ale hlavně před komáry, kteří déšť-nedéšť bodají jako o život. Ze stanu před stanem vaříme čaj, abych si ho potom skoro celý mohla vylít na karimatku, a večeříme chleba se sýrem. Vymlátili jsme všechny komáry, připojili se do Lotyšské sítě, napsali SMSky, poslechli si z rádia ruštinu a usnuli.

Jaja

Denní 115,6 km

Celkem 512,5 km

 

5. den – Čtvrtek 3.7.

 

V noci přestalo pršet. Šla jsem na záchod a viděla zajímavý úkaz. Už nebylo zataženo. Polovina oblohy byla tmavá, jako u nás v noci, a posetá hvězdami. Druhá polovina (na severozápadě) byla světlá, asi jako když zapadne slunce. Ale ten přechod mezi oběma polovinami byl neuvěřitelně zřetelný a jasný. Krásné!

Méně krásné bylo zjištění, že je napůl odkrytá plachta z kol. Jako kdyby se tam někdo hrabal. Mohl to také samozřejmě udělat vítr, ale plachta je uchycena gumicukama a silný vítr v noci by nás vzbudil. Každopádně jsem to přikryla nazpátek a po zbytek noci mě budilo sebemenší zašramocení v okolí stanu.

Ráno je ale nádherně. Sluníčko, mírný větřík, nebe bez mraků, bučící krávy. Noční můry jsou pryč. Z báglů se nám nic neztratilo a navíc široko daleko není žádná civilizace. Asi to byl fakt jenom větříček… Snídáme, sušíme, balíme. 

Do Druji, poslední Běloruské vesnice, je to asi pět kilometrů. Jedeme po úzké rozbité silnici. Pravda, je nám trochu divné, že po „mezinárodní silnici“ nejezdí žádná auta s Lotyšskou poznávací značkou a že tu nejsou směrovky na CLO-ZOLL, ale nějak více se tím nezabýváme. V Druji už začíná být podezřelé, že je silnice ještě užší a rozbitější, a domy oprýskanější, což za hranicemi nebývá, ale jedeme dál. Vesnice je to extrémně nehezká: klasická hlavní ulice V.I.Lenina, dřevěné domy o dost chudší a ohavnější než jinde, lidi ještě podivnější. Navíc jsme jí skoro celou projeli a celnice nikde. Co to? Jak to? Že bychom někde minuli odbočku?

Koukáme do mapy. Aha, on je ten přechod značen prázdným trojúhelníčkem v kolečku. Že bude problém v tom? Na hlavním tahu z Braslavi je trojúhelníček plný. Nechci si ani ve snu připustit možnost, že se tady přes hranice nedostaneme! Támhle jde nějaká paní, co kdybychom se jí zeptali.

Nejprve si moc nerozumíme, ale nakonec snad pochopila, co chceme a posílá nás zpátky. Asi dva kilometry, potom přes železniční most a tam někde prý snad. Pořád říká „pereprava“; netušíme, co to slovo znamená. Tak se vracíme. Na náměstíčku je krámek a u něho spousta lidí. Luděk se jde pro jistotu znovu optat. Vrátil se s tím, že tu prý jakýsi přechod je, ale jenom pro místní. Aha. Pokud se nám to nepodaří ukecat, jsme namydlení. Vracíme se zpátky a pořádně se koukáme kolem sebe. Spatřili jsme řeku Daugavu, která obtéká Druju a které jsme si prvně nevšimli. Na druhé straně je Lotyšsko. Vidíme velikou bílou budovu celnice. Ale nemáme se k vodě jak dostat. Jsou tu jenom pěšinky mezi ploty a ještě vedou někam do pryč. Člověk by řekl, že tady „chcíp pes“. Rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že bychom byli v blízkosti hraničního přechodu. Polotmavý chlapík, co se tady nachomýtl, taky nic netuší. Ba co víc, vůbec neví, o čem mluvíme. Zmateně se vracíme na silnici a zkoušíme další odbočku. Zarostlou cestou jsme se konečně dostali na břeh. Ale to, co jsme spatřili, nám vzalo všechny poslední naděje, i když už jich moc nebylo.

Na Lotyšské straně řeky je opravdu vybudovaná nová celnice. Vidíme krásnou asfaltku, betonový nájezd na loď nebo přívoz. Nad tím vším vlaje vlajka. Na Běloruském břehu zarostlém travou a křovím se pasou krávy. A oba státy dělí řeka, která si tiše plyne a je jí úplně jedno, že tady zoufale stojíme a snažíme se vykoukat most nebo loďku. Smutně koukáme do vln a do mapy. Nezbývá nám, než jet k jinému přechodu. Zajížďka to bude velká, protože kromě toho musíme někde překonat řeku a taková nejbližší možnost je jenom ve městě Verhnjadzvinsk. Odhadujeme to na padesát kilometrů, možná víc. Ještě poslední pohled zpátky, jestli jsme přeci jenom most nepřehlédli a potom se vracíme na silnici. Cestou jsme si všimli dřevěné budky, která kdysi pravděpodobně sloužila pohraničníkům. Podle zabedněných oken, pavučin a celkové zchátralosti tady už hodně dlouho nikdo nebyl.

Pocity? Zklamání, naštvání, smutek. Nadáváme sami sobě: mohlo nás to napadnou už v Praze při plánování trasy. Rychle šlapeme do pedálů, abychom to měli za sebou. Svěží vítr kolem uší nám brzy vyhání chmury z hlavy. Vždyť se zas tak moc nestalo. Ztráta to nebude žádná, protože jsme podle plánu měli hranice překonat až večer. Tak holt přijdeme o rezervu, kterou jsme si díky předchozím denním kilometrážím vytvořili. Ale co, vždyť rezervy jsou od toho, aby se čerpaly a kdy jindy je čerpat, než právě v takovýchto nečekaných situacích.

Silnice, po které jedeme, je místy bez asfaltu. Jde ale vždycky jen o několikakilometrové úseky, že to ani nestojí za rozčilování se. Společnost nám chvíli dělá děda na staré plečce. Vzadu na nosiči si veze obživu – litrovku alkoholu. Přestože je mírně „pod parou“, jede občas rychleji než my. Neustále má tendence nám radit kudy jet, ale seč se snaží jak může, nic podstatného z něho nevypadlo. Ani bychom ho nebrali moc vážně, jen jsme ho nechali se vypovídat, aby měl dobrý pocit, že nám mohl poradit. Riskli jsme neasfaltovou zkratku, díky níž jsme si ušetřili 8 kilásků. Aspoň něco. Jinak se nic neděje, krajina a vedro je jako vždycky, jen my makáme o něco víc, než obvykle. Najeli jsme na hlavní a blížíme se k Verhnjadzvinsku. Doufáme, že se tam dostaneme přes vodu, na mapě je zakreslen jen přívoz. Hlavně aby nás to nevypeklo jako v Druji. Navíc už nemáme ani jednu tisícirublovku.

Ale starosti si dělat nemusíme. Přes Daugavu je zde sezónně (od května do října) vybudován pontonový most. Radujeme se, slavnostně jej přejíždíme a uháníme k hranici. Je to ještě 30 kilometrů. Najíždíme na mezinárodní silnici, na které projede klasicky jeden kamion za čtvrt hodiny. Jede to docela dobře. Až na protivítr, který sem žene černý mraky. Snad to stihneme na čáru a tam se někde schováme. Domlouváme strategii pro případ, že by po nás chtěli registraci, na kterou jsme se vykašlali. Máme zkušenost z Ruska, kde jsme si za 25 USD/osobu registraci koupili, ale byla nám k ničemu, protože ji nikdo na hranicích ani nikde jinde nechtěl vidět. Navíc bychom asi museli pro to hledat nějaký úřad a těch mezi vesničkami moc nebude. Pro koho taky, když cizokrajná (mimo ruská) auta bychom spočítali na prstech jedné ruky. Za každou zatáčkou vyhlížíme celnici, ale ne a ne se objevit. My tam snad nikdy nedojedeme. A potom najednou vykoukla a my se konečně, ve třičtvrtě na čtyři středoevropského letního času, ocitáme na vysněném přechodu do Lotyšska.   

Ještě ale nemáme vyhráno! Očekáváme podobné pohraniční procedury jako při vjezdu do Běloruska. Vše ale probíhá hladce a bez problémů. Skoro nikdo tady není: dva kamiony a jeden osobák. Vůbec nikoho nezajímáme, vše si musíme zařídit sami. Vyzvedli jsme si papír, na kterém je spousta kolonek pro různá razítka. Ta si musíme oběhat. Naštěstí nám hned u prvního okýnka poradili co a jak. Nejprve si zapsali naše jména do počítače. Při ťukání Luďka se jim zamotali prsty a jeho jméno jim přišlo k smíchu. Nic víc po nás nechtěli. Dostali jsme razítko do papíru, který jsme vzápětí u dalšího okýnka odevzdali a jsme volní.

Na Lotyšské straně je celnice větší a modernější, ale celníci nemají co dělat. Seběhlo se jich na nás snad deset. Místo ruštiny se s námi pokouší mluvit anglicky, ale slovíčka loví, kde se dá. Pomáhají si přitom všichni. Přesto se jim podařilo nám sdělit, že cesta, po které hodláme jet, je špatná, není na ní asfalt a že se máme raději držet hlavnějších tahů. Díky nim jsme pochopili rozdíl mezi růžovou a žlutou silnicí na mapě. Růžové jsou asfaltky, žluté s písečným povrchem. Uf! Tak to je dost zásadní zjištění. Budeme muset pořádně sednout nad mapu a trasu maličko přeplánovat. Teď ale honem pryč. Zvedá se vítr a blíží se bouřka. Tak sbohem, Bělorusko, nakonec jsme tu nadrandili 601 km.

 

 

 

Nahoru                                                                 Pokračování