První nocleh v Estonsku

Ranní překvapení

Estonský kostelík s čapím hnízdem na špici kopule

Čápi jsou i v Estonsku

Rozhledna na nejvyšší estonské hoře a celého Pobaltí vůbec

Stoupání na rozhlednu

Hlídáme kola

Už jsme nahoře

Tam někam jedeme

Luděk a nekonečné estonské lesy

Markéta opatrně kouká dolů

První větrný mlýn

Skanzen

Estonské pivo

Vjíždíme do Tartu

Dřevěné domy v Tartu

Markéta a želvičky v Tartu

Radnice v Tartu

Nocleh na nepoužívané cestě

Luděk u Čudského jezera

Ve vlnách Čudského jezera

Čudské jezero vypadá jako moře

Našli jsme nocleh v lese (foceno cca ve 22 hodin)

Nocleh v mechovém lese

Ráno v mechovém lese

Pravoslavný kostelík v Rakvere

Markéta v Rakvere

Podařilo se nám získat estonské koruny

Všechno jsme zase utratili :-)

Před hradem v Rakvere

Hrad v Rakvere

Na hradě v Rakvere

Hrad v Rakvere

Na prohlidce hradu

Na prohlidce hradu

Svačinka s melounem

Pobřeží Baltského moře v národním parku Laahemaa

Na pobřeží Baltu

Nejsevernější bod výpravy

Nejsevernější bod výpravy je DOBYT!

Rychlý odjezd z místa noclehu - prší!

Racci na poli před Tallinnem

Radnice v Tallinnu

Na náměsti v Tallinnu

Nejstarší hodiny v Estonsku

Kupecký dům

Ulička Pikk

Kostelík v Tallinnu

Radnice v Tallinnu

Jedna z bašt Tallinnských hradeb

Pravoslavná katedrála Alexanda Něvského

Hradby v Tallinnu

Vyhlídka z hradeb na moderní část Tallinnu

Na záchodě v supermarketu

Nocleh na poli za Tallinnem

Zřícenina kláštěra za Rummu

Vyhlídka z věže kláštera

Foto samospouští

Zřícenina kláštěra za Rummu z věže

Kola nám zase nikdo neukradl

Zřícenina kláštera - nejstarší stavební památka na území Estonska

Zřícenina kláštera

Cestou do přístavu Ruhukula

Jeden menší bludný kamínek

Taky jedno zajímavé obydlí

Potřebujeme peníze na trajekt

Jízdenka na trajekt na ostrov Hiiumaa

Před vjezdem na trajekt

Oběd na trajektu

Na ostrově Hiiumaa - právě jsme opustili tlamu trajektu

Větrný mlýn na ostrově - právě probíhá nějaké setkání místních lidí

Náročný úkol: za útoku komárů přelít vodu z kyblíčku do PET lahví :-)

Nejkrásnější autobusová zastávka

Nocležiště hned u moře v přístavu Söru

Před vjezdem na trajekt na ostrov  Saaremaa

Větrné mlýny na ostrově Saaremaa - turistický cíl

Luděk a starý kozel (živý)

Jeden větší bludný kámen na ostrově Saaremaa

Kráter po meteoritu v Kaali

Kráter po meteoritu v Kaali

Koupačka na ostrově ve sladké vodě

Cesta na ostrov Muhu

Racci v přístavu Kuivastu na ostrově Muhu

Vjíždíme do tlamy trajektu zpět na pevninu

Útroby obrovského trajektu

Přístav v zapadajícím slunci

Nocleh jako v zámeckém parku

Luďkova svačinka u vesnického konzumu (pivo)

Jedeme do Pärnu

Volně přístupná bitevní loď v Pärnu

Luděk ve velitelské kabině lodi

Opět na břehu Baltského moře

Detail estonského kamínkovitého asfaltu

Opouštíme Estonsko a hurá opět do Lotyšska

  

 

        

Kapitola čtvrtá - Estonsko

 

 

            Estonsko nás přivítalo chladem a zvláštním smrádkem. Po pár dnech jsme na to přišli – smrdí jim tady asfalt. Teď ale absolutně netušíme, odkud zápach pochází. Odbočili jsme z hlavní a pokračujeme v hledání noclehu. Najeli jsme na pískovou cestu. S tím jsme ale počítali. Nic tu není. Zarostlý lesy, neposečený louky, mraky komárů. Stačí jenom zastavit, hned útočí. To jsme si tedy pomohli! Uvažujeme i o variantě, že někoho požádáme o možnost postavení stanu na jejich pozemku. To jsou totiž jediná místa, kde je jakž takž rovno a nízká tráva. Ale u domů nikoho nevidíme, všichni už jsou zalezlí a rušit nechceme. Inu, na venkově, jak je známo, se chodí spát se slepicemi. A navíc – tady je čas posunut o hodinu dopředu.

Pomalu se začíná stmívat. Napravo je krásná loučka. Zajíždíme tam a jednáme. Pravděpodobně vytváříme světový rekord v rychlosti postavení stanu a přikrytí kol plachtou. Vše se totiž odehrává za masivního útoku komárů. Rychle zalejzáme. Uf, to je úleva. Zvenku slyšíme bzučení, ale dovnitř za námi díky bohu nemůžou, i když by rádi. Na rádiu Luděk naladil bouřku, ale dneska je mi to jedno. Ani nevečeříme. Dobrou noc. Slunce pořád zapadá, a to je jedenáct hodin. Na obzoru jsou červánky.

  

Ruusmäe

Denní 124,1 km

Celkem 883,4 km

 

8. den – Neděle 6.7.

 

V noci mě probudil hlad. A to takový, že nešel zaspat. Musela jsem se najíst. Ještě že jsme měli ve stanu chleba. Začala jsem žvýkat jeden krajíc a vzbudila tím Luďka. Vůbec nechápal, proč mám zrovna teď potřebu jíst. Na těchto cestách ho bouřky, vítr, automobilový provoz nebo řeka neprobudí, ale mé tiché žvýkání chleba ano. ZajímavéJ.

Ráno je zataženo, fouká vítr a je docela chladno. Snídáme ve stanu. Oblékáme se do dlouhých kalhot a trik a vyrážíme. Je 10 hodin. První dva kilometry je ještě písek, ale pak jsme najeli na kamínkovitý smradlavý asfalt. Ke všemu je hodně zvlněný, samé nahoru dolů, kratší, ale prudké výjezdy a sjezdy. Krajina kolem je lesnatá a jezernatá. U každého domu je upravený pozemek. Vše působí hrozně sympaticky. Blížíme se k nejvyšší hoře Estonska a celého Pobaltí vůbec. Chceme jí zdolat. Jmenuje se Suur-Munamägi a má celých 318 metrů. Už jsme jí dokonce zahlédli mezi stromy. Poznali jsme to podle rozhledny. Jenže místo nahoru jedeme dolů, abychom si to stoupání řádně vychutnali.

A taky že jo! Píšou tu 8%, ale ve skutečnosti je to nejméně 18%. Ještě že mám ten MEGARANGE. Vyfuněli jsme nahoru a zase jedeme kousek dolů. Luděk mě dohání: „tak kde je ta hora, že bychom jí minuli?“ Naštěstí ne. Nalevo je parkoviště a napravo cedule, informující nás o tom, že jsme na správném místě. Musíme ale kousek pěšky do prudkého svahu po lesní cestě. Co ale s koly? Přeci si takovou atrakci nenecháme ujít? Zkusíme je vytlačit nahoru. Nakonec to není tak strašné, výstup je sice strmý, ale krátký.

Rozhlednička je vysoká a pěkná. Jenže nemáme na vstupné. Nebylo kde vyměnit dolary za estonské koruny. Tak jsme se nejprve nasvačili. S plným břichem se totiž lépe přemýšlí a vyjednává. Vysvětlili jsme paní v pokladně, že jsme včera večer překročili hranice a že cestou nebyla žádná směnárna. A jestli můžeme případně zaplatit dolary. Chápala naše důvody, mávla rukou a jak jsme doufali, pustila nás zadarmo. Je tu strašně moc lidí, překážíme si na schodech, ale výhled je krásný. Je sice maličko zkažen zataženou oblohou, ale mohlo by být hůř. Na jihu, odkud jsme přijeli, se až k obzoru táhnou lesy, ale na severu, kam míříme, jsou pole a rovinky. Pokochali jsme se, nafotili spoustu fotek a odjíždíme. Je to víceméně z kopce, asi 20 kilometrů. Opustili jsme „hory“ a vjeli do Vöru. Je to moc pěkné menší město. Ulice jsou lemovány dřevěnými domy, vše je čisté a upravené. Hledáme banku. Starší žena nás decentně upozornila, že je dneska „vaskresenije“ (neděle) a banka tudíž „nerabotajet“. No jo, sakra! To jsme si vůbec neuvědomili J. Údaje jako kolikátého nebo který den v týdnu je vůbec neregistrujeme. Bezradně stojíme před otevřeným supermarketem. Jedna paní byla dokonce tak ochotná, že se došla dovnitř zeptat, kde by bylo možné dneska „obměnit valjuty“. Ale neuspěla. Napadlo nás zkusit štěstí u taxikářů. Ti vědí všechno. Nabídli Luďkovi, že mu dolary vymění, ale když se vytasil s tím, že půjde o částku 10 USD, tak se jim do toho moc nechce. A ještě nabízejí pro nás sakra nevýhodný kurz. V bance prý za 1 dolar dostaneme 13 estonských korun, oni by nám dali maximálně 10. Nakonec Luděk usmlouval 220 EEK za 20 USD. Bohužel jsme v nevýhodném postavení. Je neděle ráno a my potřebujeme za něco koupit obživu. Naštěstí tady mají aspoň otevřené obchody. Dokoupili jsme zásoby a protože začíná krápat, prcháme někam pod střechu. V první autobusové zastávce jsme posvačili mléko, jogurty a koláčky. Z protisměru se vyřítila banda cyklistů „báglíkářů“. Bylo jich snad dvacet. Těm se to jede, mají vítr v zádech.

My se po svačince vydáváme na další cestu. Proti větru. Z obrovského koláče ukrajujeme další kilometry jenom velmi zvolna. Po krásné rovné silnici se doslova ploužíme rychlostí 14-16 km/hod. Může za to nejen vítr ze severu, ale hlavně zdejší asfalt. Ten je úplně jiný, než na jaký jsme zvyklí. Povrch vozovky jsou vlastně drobounké kamínky. Možná je to úmyslné, ale nás to hrozně brzdí. Shodli jsme se na tom, že zatím nejlepší silnice byly v Bělorusku, kde jsme čekali, že to bude naopak.

Snaha vyhnout se neasfaltovému úseku nás směruje do druhého největšího města Estonska, do Tartu. Při pátrání na internetu jsem objevila stránky lidí, kteří cestovali Pobaltskými republikami vloni a od té doby hrozně toužím spatřit kamenné želvičky, které tady mají jako bariéru vjezdu na pěší zónu. Jenže teď máme před sebou ještě asi 45 kilometrů a mám pocit, že tam nikdy nedojedeme.

Krajina začala být lehce zvlněná, což je docela výhoda, protože se vítr leckdy schová za kopec. Vyjeli a sjeli jsme několik dokopců a skopců. Viděli jsme první větrný mlýn. Bohužel šlo ale jenom o skanzen. Najeli jsme na hlavní a v počůrané zastávce obědváme chleba s máslem a krabím sýrem. Luděk si k tomu jde koupit do krámku na křižovatce lahváče. Už jsme skoro 20 hodin v Estonsku a on ještě neochutnal místní pivoJ.

Po jídle znovu nasedáme. Vůbec se mi nechce. Nějak mě to dneska proti tomu větru nebaví. Naštěstí se už trošku uklidnil a jede se líp. Před Tartu jsme na několik kilometrů nahnáni na čtyřproudovku. Horor jako v Praze na magistrále. Naštěstí to je okruh kolem Tartu na Tallinn a do města odbočujeme na malou silničku. Do centra je to několik kilometrů. Silnici lemují dřevěné domy a město působí klidným dojmem. Jenomže je večer a schyluje se k dešti, tak se tu nemůžeme moc zdržovat. Projeli jsme centrum, vyfotili želvičky a hned zase hledáme výpadovku. Za městem je při cestě benzínka LUK OIL. Poprosili jsme usměvavého mladíka o vodu. Můžeme si jí natočit v místnůstce sloužící pro jeho osobní potřebu. Zajímá se, odkud jsme a kam jedeme. Ukázalo se, byl v letech 1988 a 1989 na vojně v Olomouci. Luděk si koupil pivo a debata se příjemně rozbíhá. Dozvěděli jsme se, že jako Rus to tady nemá lehké. Zejména při hledání práce. Všude prý dávají neoficiálně přednost lidem estonské národnosti. Pokud by to dělali oficiálně, pochopitelně by je označili za rasisty a těžko by se jim vstupovalo do tzv. evropských struktur. V Čechách od dob vojančení nebyl, ale pokud vše dobře půjde, chystá se k nám příští rok na dovolenou. Hezky se s ním povídá, ale pomalu se stmívá a my musíme jet, přestože ještě máme minimálně hodinu času. Tady to není jako u nás, kde slunce rychle zajde za obzor a hned je tma; tady se stmívá mnohem pomaleji. Navíc v deset jejich času je oranžová koule ještě vidět.

Ještě jsme na doporučení zakoupili OFF proti komárům a Luděk dostal na památku pivo. (No, na památku ne, moc dlouho mu nevydrželo J.) A pak se loučíme a jedeme.

Rychle jsme za mírného poprchávání přesvištěli 8 kiláčků po hlavní a odbočili na Kallaste u Čudského jezera. Tam dojedeme ale až zítra. Teď hledáme nocleh. Napodruhé jsme úspěšní a na zarostlé nepoužívané cestě stavíme stan. Vaříme krupicovou kaši a testujeme OFF. Docela to pomohlo, ale kaši jsme přesto utekli sníst do stanu. Během večeře se rozpršelo a prší skoro celou noc. Tachometr se nám zastavil přesně na tisícím kilometru.

 

Väägvere

Denní 116,5 km

Celkem 1000 km

 

9. den – Pondělí 7.7.

 

Probudili jsme se až v devět hodin. Díky dešti se spalo krásně tvrdě. Rychle snídáme, balíme a odháníme komáry, ale přesto vyrážíme až ve čtvrt na jedenáct. Nebe je zatažené, ale trhá se to. Vyjeli jsme na silnici. Fouká šílenej protivítr, mnohem silnější než včera. Mám z toho depku! Kdyby se Luděk neujal vedení a já nejela v závěsu za ním, asi bychom do 32 kilometrů vzdáleného Kallaste nikdy nedojeli. Jenže Luďka zase bolí achilovka, už kolikátý den.

Protivítr je fakt hustej. Už jsme zahlédli Čudské jezero. Nádherná tmavá vodní plocha, na druhý břeh není vidět. Čudské jezero má svůj název podle Estonců, protože Rusové jim říkají Čudové. Význam slova je stejný jako ve slovenštině čudný = divný. V Kallaste jsme za poslední peníze koupili chleba, mlíko a jogurty a jedeme najít místečko k vodě. To nám chvíli trvá, protože tu nejsou žádné pláže. Bloudíme kolem závodu na zpracování ryb. Všude jsou rybářské sítě. Tak tady se asi koupat nebudeme. Vrátili jsme se na silnici a bojujeme s protivětrem. Většinou vítězí, ale našemu dalšímu postupu na sever nezabrání. Pouze nás zbrzdí.

Nakonec jsme našli něco jako kemp, kde nikdo nebyl, tak jsme sjeli k vodě. Sedíme na břehu, svačíme a čučíme na tu ohromnou vodní masu. Vítr způsobuje zimu a velké vlny. Do vody se mi moc nechce. Luděk jde odvážně jako první a teprve, když mě ujišťuje, jak je to super, lezu tam taky. Měl pravdu! Vody je sotva do pasu, ale asi díky tomu je neuvěřitelně teplá; teplejší než vzduch. Blbneme ve vlnách a potom pereme, protože ve větru je všechno rychle suché.

Vymydlení a vyšampónovaní se vydáváme na další cestu. Ta vede do městečka Mustvee. Mělo by to být největší rekreační centrum na břehu Čudského jezera. Proto předpokládáme, že tam bude banka, kde vyměníme další peníze, tentokrát za příznivější kurz. Estonština je legrační. Ve všech nám známých jazycích se banka řekne „BANK“ nebo tak nějak podobně, jenom estonsky je to „PANK“.

Jenže ani banka, ani PANK tady není, jenom pankomat neboli pankáčJ. Lidé kroutí hlavou, Mustvee je malé městečko a banky jsou prý jenom ve velkých. Třeba v Rakvere, kam zrovna míříme. Jenže to je 70 kilometrů daleko. Ale co, vlastně nic kupovat nepotřebujeme, do zítřka se zásobami vystačíme. Aspoň nebudeme zbytečně utrácet a ušetříme. Beztak bychom koupili k nutnému jídlu nějaké nenutné, ale dobré zbytečnosti, případně nějakou Čudskou rybu od stánku u silnice.

Takže se dál posunujeme ne moc zajímavou krajinou. Potkali jsme další báglíkáře. Jezdí jich tady docela dost. Vítr je lepší než ráno, ale pořád nám dává dost zabrat. K tomu ten kamínkovitý asfalt. Přesto kilometry přibývají a blíží se večer. V Koveriku jsme požádali u malého domku o vodu. Doma je jenom paní a vodu musí tahat rumpálem. Nabízíme jí pomoc, ale nechce nás pustit na zahradu kvůli zlému psovi.

Další kilometry jsou jenom lesy, louky a malé vesničky. Odbočili jsme hlavní a míříme na jejich vysočinu. Je to srandovní. Nezaznamenali jsme absolutně žádné stoupání a už jsme podle mapy v jejím středu a objíždíme nejvyšší horu. Pravda, má jen 155 metrů J. Pomalu pokukujeme po noclehu, ale jsou tu jenom samá pole. Projeli jsme několik vesnic a za Rahklou vjeli do lesa. Našli jsme hezké místo a za světla zapadajícího slunce vaříme rizoto, píšeme SMSky a posloucháme ruské vysílání v rádiu. Nebo je to ruské rádio? Jsme přeci jen dost blízko. Podíl ruského obyvatelstva je tady ale dost vysoký, takže je dost pravděpodobné, že mají svoje rádia. Les kolem nás je krásnej, severskej. Všude roste mech a lišejník. Komárů je tu málo, proto večeříme před stanem, což je pro nás ve zdejších krajích docela luxus, který jsme si už dlouho nedovolili.

 

Rahkla

Denní 110,7 km

Celkem 1110 km

 

10. den – Úterý 8.7.

 

Hrůza. V noci se zatáhlo a ráno fouká vítr (jak jinak než severní) a mrholí. Po snídani přestalo, ale zataženo je pořád. Opouštíme mechový les a vydáváme se zase o dům dál. Jak jinak, než proti větru. Už si pomalu zvykám. Před Rakvere Luděk objevil benzínku s kompresorem. Dotlakovali jsme na maximum a frčíme do města. Nejprve hledáme banku. Potkali jsme jich dokonce několik. V té, co jsme si vybrali, mají lístečkový pořadníkový systém. Musíme zmáčknout příslušné tlačítko podle transakce, kterou chceme provést a vyjede nám lísteček s pořadím. V podstatě jako u nás, jenže to tu mají napsané pouze estonsky a tomu nerozumíme. Tak se musíme zeptat a pak dlouho čekat, až na nás přijde řada. Konečně se nám povedlo vyměnit 50 dolarů.

          Aspoň jsme se ohřáli, venku je totiž příšerná zima. Přioblíkli jsme se a jedeme nakoupit. Udělali jsme obrovský nákup a utratili skoro všechno, co jsme předtím získali. Pak jsme v prosklené hale autobusového nádraží posvačili. Zjistili jsme, že jsme nekoupili litr mléka, ale kefíru. Pán sedící naproti naše zjištění poznal a musel se tomu smát, jak jsme se po ochutnání domnělého mléka zakřenili. Tak to má Luděk co dělat, než to vypije J.

Po jídle následuje kultura. V Rakvere mají pěkný pravoslavný kostelík, ale hlavně se nad městem tyčí hrad. Přesněji: zřícenina hradu. Chvíli jsme se motali, než jsme k němu našli cestu. Před hradem je obrovská socha nějakého rohatého zvířete, snad buvola nebo jaka. Dovnitř se může zadarmo. Tak to bereme. Zaparkovali jsme kola a jdeme na prohlídku. Na velkém nádvoří je spousta atrakcí. Různé ukázky středověkých nástrojů, zbraní a předmětů pro denní potřebu. Jinak hrady u nás máme hezčí. Ani vyhlídka ze zbytků hradeb není nic moc. V Rakvere jsou kromě historického centra jenom samé paneláky. Když jsme si všechno prohlídli, odjíždíme. Luděk napoprvé trefil správnou výpadovku a my se ubíráme k moři. Zbývá posledních 25 kiláků. Ale opět proti větru. U moře změníme směr a pojedeme na jihozápad. Doufáme, že bude líp.

V Haljale jsme rozkrojili meloun. Vítr se trochu uklidnil. To je klasika, když máme změnit směr a jet s větrem v zádech, tak přestane foukat. Nebo se ještě v lepším případě otočí a fouká zase proti nám!

Vjeli jsme do národního parku Laahemaa. Míjíme krásné lesy, louky s tisy a obrovské bludné kameny, které tu zanechal ledovec. Připadáme si jako v zámeckém parku. Chvíli mrholí, ale nestojí to za řeč. Je zvláštní, že celý den je nebe úplně černé, mraky nízko, ale spadne vždycky jen pár drobných kapek, že nemá cenu si ani oblékat šusťákovku.

Blížíme se k moři. Za každou zatáčkou napjatě čekáme, kdy už vykoukne, ale pořád nic. Sjeli jsme 6%ní kopeček a vjeli do městečka Vosu. Tak sakra, kde to moře je? A pak jsme ho uviděli. Laahemaa znamená v překladu „Zálivová země“, což znamená, že pobřeží je tvořeno menšími zálivy. Takže moře vlastně ani jako moře nevypadá. Pro jistotu to jdeme zkontrolovat. Dotlačili jsme kola jemným písečkem skoro až k vodě a provedli ochutnávku. Je opravdu slaná, je to moře, hurá! Nejsevernější bod výpravy je DOBYT!  

No nic moc… Náš významný mezník na nás sice seslal vítr, slabý déšť a taky chlad, ale to je jedno, alespoň nemáme nutkání se koupat a potom řešit, jak ze sebe smýt sůl. Navíc jsou tu zase komáři (jak to?) a máme hlad. Po nezbytném fotografování tlačíme kola zase zpátky na asfalt a ve zdejším turistickém centru se usídlujeme v obrovské autobusové zastávce. Vypadá jako velký zahradní altánek. Luděk pronáší památnou větu, že to tady vypadá jako na Mácháči. To je pravda. Mezi borovicemi jsou roztroušené rekreační chatky a hotýlky, vše většinou nepoužívané a zchátralé. Moc to tady nežije. A to je sezóna ve špičce. Nacpali jsme do sebe chleby s marmeládou, čokoládu, nektarinky a hrášek z konzervy, očistili jsme kola od písku (fakt se vyplatilo tlačit kola až k moři!) a je nejvyšší čas odjet. Na tacháku 68 km, je odpoledne a denní limit stovka. Tak jedeme.

Krásnými lesy se pomalu stáčíme od moře, větřík máme v zádech. Je to pohoda. Není to sice ten fukeř, co byl ráno, ale i tak se jede víc než skvěle. Řešíme, jestli vydržíme 10 kilometrů po šotolině, nebo to objedeme po motorovce, ale představa míhajících se aut nás zahnala na písek a kamínky. Byl to sice docela vopruz, ale když mám v zádech hnusný černý mraky a vidinu potenciální bouřky, jedu i po vlnitém plechu jako o závod.

Už bychom to dávno někde zapíchli, ale nemáme vodu. Ono totiž nebylo kde jí nabrat. Minuli jsme dřevařský závod, tak jsme to zkusili tam. Pán ve vrátnici nemá, ale chce se s námi podělit o svůj pětilitrový kanystr. To zase nechceme my. Taková krize ještě není. Naše prázdné PETky by spolykaly nejméně dva takové kanystry a nic by mu nezbylo. Tak jsme poděkovali a konečně najeli na asfalt. Vesnic přibylo. Poprosili jsme u náhodně vybraného domku a měli jsme štěstí. Lidi jsou moc ochotní, všude padají stejné otázky a stejné odpovědi odkud jsme a kam jedeme. Už máme ty opakující se věty v ruštině dobře naučené.

Projíždíme vesnici Kiiu, kde jsou obrovské nefungující kolchozy, rozlehlé betonové objekty a prázdné výrobní haly. Je vůbec šance, že tady někdo zainvestuje a všechno tohle opraví a znovu uvede do provozu? Nebo se čeká, až to spadne, protože je levnější začít stavbu na zelené louce? Asi ano, protože tu byl i nový „kolchoz,“ docela moderní, postavený kousek od chátrajícího objektu po „sojuzu.“

S noclehem to vypadá špatně. Krajina je silně zemědělská, všude jenom pastviny a žádné lesy. Blížíme se k Tallinnu, tak to tady vypadá stejně jako v okolí každého hlavního města. Proto jsme raději na prvním místě uhnuli do nízkého lesíku. Mezi stromy roste tráva a vypadá to nadějně. Nicméně při bližším ohledání zjišťujeme, že je to samý drn. Zajíždíme dál od silnice a Luděk jde na průzkum. Budují tady novou cestu. Nakonec se pro nás našlo jedno malé místečko ukryté za obrovskou haldou hlíny.

Je tu sice komárno, ale to je všude. Postavili jsme stan pod větvemi listnatých stromů, uvařili torteliny se sýrem a kečupem a utekli do bezpečí plátěného obydlí. Dobrou noc.

 

Kaberla

Denní 112,6 km

Celkem 1223 km

 

11. den – Středa 9.7.

 

V noci se rozpršelo. To by nevadilo. Naopak, při dešti se skvěle spí, ale když prší i ráno, moc se nám to nelíbí. Uvařili jsme čaj, posnídali chleba s marmeládou a čekáme. Pořád prší a nechce se nám ven. Ležíme ve stanu a čteme si o historii Lotyšska a Estonska v průvodci a posloucháme rádio. Včera večer se Luďkovi na středních vlnách podařilo chytit slovenštinu, ale ráno jsou střední vlny hluché. Respektive němé. Nejhorší na tom je, že i v dešti útočí komáři. Nechápu to. Bodají večer, v noci, ráno i přes den. Za sucha i za deště. Mají sice těžký úděl, ale taky by někdy mohli jít spát. Pravda, jediné, kdy jsme zaznamenali zmenšenou intenzitu, je při ostrém slunečním svitu.

A je to tady! Celé dopoledne leje. Posloucháme estonská rádia, kde mluví převážně rusky (pobavil nás výraz „Jevropejskij sojuz“=Evropská unie nebo „Jevro“=Euro) a pospáváme. Nudíme se. Prší míň a míň. Pomalu se začínáme připravovat na myšlenku, že zabalíme a pojedeme v dešti. Copak Luděk, ten by jel klidně i ráno; to mně se nechtělo vylejzat do deště. Ale stát tady celý den – to nechceme. Máme naspáno, můžeme jet přes noc.

V 16 hodin zrovna prší trochu míň, tak se konečně rozhodujeme k bleskové akci. Netrvá ani patnáct minut a máme sbaleno. Odjíždíme. Přestože padají drobné kapky vody, jede se skvěle. Mají tu cyklostezky, tak se té směřující do Tallinnu chceme držet, ale dovedla nás na dálnici. Tedy, ona to není oficiální dálnice, ale je to taková ta čtyřproudovka dálničního typu. Něco jako v Polsku. Cyklotrasa po ní s klidem vede. Kolem sviští auta minimálně stovkou, kamiony nás ohazují studenou sprchou; čekám každou chvíli, kdy nás zastaví policie. Ale jedna nás předjela a nic, asi se jim nechtělo v dešti vylézat z auta.

Uf, uf, konečně jsme zase na normální silnici a frčíme na Kostivere. Před Tallinnem jsou na poli tisíce racků. Místo aby lovili ryby, vyzobávají obilí. Trochu se motáme, vidíme Tallinnskou televizní věž, ale do města se nemůžeme trefit. Přestává pršet. A pak najednou zcela neslavnostně vjíždíme do nejhlavnějšího a nejhezčího estonského města. Není tu ani žádná cedule. Silnice vede mezi sklady a starými továrnami a vůbec se mi tu nelíbí. Luděk si opět počíná zkušeně a neomylně nás navádí do centra. Poznamenala jsem něco v tom smyslu, že ten Tallinn je pěknej podvod, když v tom mi málem vypadly oči z důlku. Stačilo projet jednu křižovatku, sjet z kopečka, projet další semafory a rázem si připadám jako Neználek ve Slunečním Městě. Nestačím zírat na moderní výškové budovy, kam se hrabeme s nějakým Atriem nebo Motokovem, tyto jsou podstatně architektonicky zdařilejší. Támhle například stojí dům, jehož půdorys má tvar písmene U, támhle ten je zase obrovský pravoúhlý trojúhelník. Moderní centrum je malé, ale krásné. Bohužel je šero a fotit se nedá. Stejně by se ty budovy nevešly do objektivu J. Pokračujeme dál, kde tušíme historické jádro města. Opět jsme jej trefili na první pokus. Usídlili jsme se na Radničním náměstí přímo před starou radnicí. Vybalili jsme sušenky a nasáváme atmosféru Tallinnu. Plánujeme další postup. Musíme provést rychloprohlídku města, protože už je večer a my nemáme moc času.  

Vydali jsme se uličkou Pikk se starými kupeckými domy, nevynechali dům s nejstaršími hodinami v Estonsku, vystoupali jsme prudkým dokopcem na městské hradby a vyfotili si ruskou pravoslavnou katedrálu Alexanda Něvského. Všude se motá spousta turistů, nejvíc Němců. Tallinn je hezké a klidné město. Opravdu se mi tady moc líbí. A to i přesto, že je zataženo. Hlavně že už neprší. Na jedné budově mají displej a na něm 16°C. Brrr!

Prohlídku jsme zakončili hledáním výpadovky. Nejsou tu totiž vůbec žádné směrovky. Ještě že je Tallinn menší město (necelých půl milionu obyvatel) na břehu moře. Díky tomu tu zase tolik možností není. Jedeme přibližným směrem, kudy tušíme naší trasu. Na benzínce jsme si koupili placatý a hranatý koblihy a Luděk se ujistil o tom, že je jeho navigace správná. Míjíme přístav a dokonce jsme zahlédli moře. Při výjezdu z města ještě dvakrát zastavujeme. Poprvé u bufetu v obchoďáku, protože oba potřebujeme na WC a podruhé u otevřeného supermarketu, protože jsme zapomněli nabrat vodu. Je tu velká obchodní zóna typu Praha – Černý most nebo Průhonice. Samé gigamarkety. Při té příležitosti jsme koupili chleba a sladkosti. Mají to tu levnější. Slunce zapadlo a začíná se stmívat. Konečně opouštíme hlavní město. Nebyla počáteční cedule, není ani koncová. Byli jsme vůbec v Tallinnu? J

Teprve v první vesnici za hlavním městem se můžeme definitivně přesvědčit, že jsme dobře. Ne že bychom nevěřili radám místních lidí, ale znáte to. Už mnohokrát jsme se mohli přesvědčit o tom, že ne vždy nás poslali dobře.

Jede se krásně, není vůbec žádný provoz. Díky tomu, že je zataženo, je skoro tma. Ale pořád to není taková ta tma tmoucí, jako je u nás mimo Prahu. Je jen hodně tmavé šero. Svítíme si světýlkama a máme vítr v zádech. Projeli jsme městečko Keila a hledáme nocleh. Naše dopolední představa, že pojedeme celou noc, se mi už moc nelíbí. Začíná se mi totiž chtít spát J.

Ve tmě, i když ne úplné, se hledá nocleh velmi špatně. Vyzkoušeli jsme několik odboček, ale uspěli jsme až na louce s kupkami sena. Neprší, což je super, protože stan je od rána durch. No, od rána… balili jsme ho ve 4 odpoledne. Ještě jsme pojedli polívku s játrovými knedlíčky a pak jsme zalezli a dobrou. Ani nevím, kolik je hodin.  

 

Kulna

Denní 77,2 km

Celkem 1300,5 km

 

12. den – Čtvrtek 10.7.

 

Ráno fouká vítr a je zataženo. Vypadá to, že každou chvíli začne lejt. Ze silnice je slyšet hluk, asi tam jezdí hodně aut. Nemůžu dostat Luďka ze stanu. Vylákala jsem ho až na teplé kakao. Posnídali jsme chleba s nutelou, zabalili a vyrazili. Provoz nakonec není tak hrozný, jak se ráno zdálo. V Rummu navíc všichni kamsi odbočili a dál nejede nikdo. Konečně máme vítr v zádech, jede to úplně parádně. Dneska musíme makat. Chceme totiž stihnout trajekt na ostrov Hiiumaa a do přístavu Ruhukula je to skoro 80 kilometrů. Trajekty jezdí zhruba každé 3-4 hodiny, ale čím dřívější stihneme, tím líp.

Za Rummu míjíme zříceninu kláštera. Jdeme to okouknout. Všechno je volně přístupné, nikdo opět nevybírá žádné vstupné. Prolezli jsme místnosti ve dvou poschodích, prokroutili se po točitých tajných schodech a vystoupali nahoru na věž. Otevřela se nám krásná vyhlídka. Široko daleko placka, rovná jako stůl, nikde ani hrbolek. Lesy a políčka. Zajímavá zřícenina. Že šlo o nejstarší stavební památku na území Estonska jsme se dočetli až v průvodci.

Pokračujeme v krasojízdě. Sviští to víc než skvěle. Krajina kolem je úžasná. Voňavé lesy, rozkvetlé louky a bludné balvany. Skoro žádné osídlení, výjimečně pár domků roztroušených po kraji. Dlouhé kilometry takto jedeme a neděje se nic zajímavého. Teď už víme, že bychom mohli stihnout trajekt v 17:00, ale nesmíme se nikde moc zdržet. Pojedli jsme pár čokolád a frčíme dál. V Haapsalu jsme v bance vyměnili 10 dolarů, abychom měli peníze na trajekty a zbývá posledních 9 km do Rohukuly. Ty jsme zvládli zhruba za půl hodiny. 

To si takhle jedeme a říkáme si, kdy už bude ten přístav a těšíme se, že máme trochu času a že si v obchůdku ve vesnici koupíme něco dobrýho, když tu náhle se za zatáčkou objevila loď. Skoro to vypadá, že silnice končí v tlamě obrovského trajektu. No jo, ale jinak tady nic není. Na mapě je kolečko, jako že je tady vesnice, ale ve skutečnosti je tu jenom obrovské molo, 3 trajekty a budka s kasou. Rychle jsme se zorientovali, koupili lístky (2 lidi+2 kola=130 EEK=260 Kč) a do odjezdu máme ¾ hodiny. Jenže co tady dělat ? Vydali jsme se na průzkum, ale kromě prťavé hospůdky tu fakt nic není. Předjeli jsme frontu a čekáme, až se budeme moci nalodit. Vedle nás čekají motorkáři z Finska. Jejich stroje s všelijakými kufry vypadají o něco mohutněji, než ty naše. Je chladno. Konečně jsme dostali pokyn k vjezdu na trajekt. Jmenuje se Scania. Jedeme jako první a kola stavíme ke straně. Je to docela zážitek, taková obrovská loď. Hlavně že je tady teplo. Pakujeme si s sebou to nejnutnější pro provedení oběda a taky doklady a usídlujeme se u okýnka s výhledem na moře. Ona tedy všechna okýnka mají výhled na moře. Kam taky jinam J. Plavba trvá asi hodinu a půl. Ke konci, když už nemáme co jíst, se trochu nudíme. Luděk se tedy šel do umývárky oholit teplou vodou. Spolu s námi pluje na Hiiumaa spousta lidí, převážně rodiny s malými dětmi. V lodním marketu a bufetu lidi nakupují předražené zboží. My si raději počkáme na pevninu do nějakého obchůdku. Nemusíme všechno mít hned. Konečně jsme přirazili, vylodili se a vydáváme se na první kilometry po ostrově. On je to tedy ostrov docela maličký a my projedeme jeho jihovýchodní část.

Je to tu moc hezký. Stejný kamínkovitý asfalt jako ve zbytku Estonska a i stejná příroda: lesy, louky a bludné kameny. Jen je to trochu drsnější. Sušší, od větrů ošlehanější, opravdovější. Ostrovy mě fascinují tím, že zde život funguje naprosto shodně jako na pevnině. Jsou jakoby modelem, zmenšeninou pevniny.

Zajeli jsme jen tak na čumendu do městečka Kaina. Stejně jsme jako vždycky skončili před sámoškou a cpeme se – já 400gramovým jogurtem a Luděk pivem. Luďka celý den bolí achilovka. Dokonce už dneska začal mluvit o tom, že se obává toho, aby nemusel celou akci předčasně ukončit. Ovšem po pivu se noha zázračně vyléčila. Bolest pominula. Tak uvidíme, co přinesou dny příští. Jestli to není jenom záminka, aby si mohl častěji kupovat pivo J. Po kratičké pauze radši pokračujeme. Chceme celou etapu po Hiiumaa absolvovat dneska večer. Zítra ráno v devět vyplouvá trajekt na další ostrov, který máme v plánu projet, na Saaremaa. Rádi bychom ho stihli. Naštěstí to jede dobře, vítr máme v zádech. Projeli jsme vesnicí, kde měli místní osadníci zrovna nějakou akci. Hrálo se, zpívalo a grilovalo. Pokoukali jsme a jedeme dál. Je to tu moc hezké. Takové obyčejně hezké a půvabné. Všechno je čisté a upravené. Například jejich autobusové zastávky: bílé domečky u silnice, před některými je v květináči kytka, uvnitř lavičky a dokonce stoleček s ubrusem. Na oknech okenice a zavírací dveře. Tam by se to spalo! Hlavně bychom se vevnitř mohli ukrýt před komáry, kterých jsou tu kvanta. Když jsme požádali u jednoho domku o vodu, slétlo se jich na nás snad půl milionu. Vodu jsme navíc dostali v několika malých kyblíčcích a do našich flašek jsme ji museli přelít pomocí kuchyňské odměrky. Byl to téměř nadlidský úkol. Luděk přeléval vodu z kyblíčku do nálevky a z nálevky do lahve a já odháněla komáry.

Tak se nám nedivte, že jedno z kritérií výběru noclehu je nepřítomnost komárů. Jenže musíme ještě kousek popojet, do přístavu daleko a ráno se nám nebude chtít vstávat. Chceme proto kempovat co nejblíž.

Zakrátko jsme projeli poslední vesnici a ocitli se na břehu moře. Přístaviště je malinké: jedna dřevěná budka a molo. Chvíli sedíme a nasáváme atmosféru. Vítr se utišil, mraky rozestoupily a hladina je klidná. Slunce stojí těsně nad obzorem a voda mírně šplouchá, jak naráží na břeh. Prostě romantika jak blázen. A hlavně tu nejsou komáři. Tak jdeme hledat nocleh. Když jsme sem přijížděli, všimla jsem si travičky a na ní dvou stanů. Vrátili jsme se tam a ejhle, ono je to veřejné tábořiště, dokonce i s kadibudkou. Nejsme tu sami. Mají tu postavený stan nějací cyklisté-báglíkáři. Jsou ale zalezlí. Teď už chápu proč!

Travička je krásně posečená a jak po ní jdeme, vylétává jeden komár za druhým. Asi ještě nevečeřeli a my jim jdeme právě vhod! Nastříkali jsme na sebe tunu OFFu a začali s tradičním večerním rituálem. Já vařím a Luděk staví stan. Vymyslela jsem si koprovku se sojovým masem a těstoviny. Jenže to obnáší uvařit nejprve těstoviny a potom v dalším ešusu omáčku s masem. Tedy minimálně dvojnásobný čas pobytu v komáry zamořené zóně.

OFFu se daří komáry vypnout jen na chvíli. Nezvládla jsem ani ty těstoviny. Prostě jsem to psychicky (ani fyzicky) nevydržela a utekla do stanu. Luděk je dneska nezvykle odolný. Stojí obětavě venku a míchá v kastrůlku a já jsem zalezlá ve stanu a píšu deníček. Když přišla na řadu omáčka, vzala jsem si vařič do stanu a za maximálních bezpečnostních opatření vařím uvnitř. Na plachtu stanu usedlo snad sto komárů. Přilákalo je teplo vařiče. Jsou nechutný. Snad se neprobodají dovnitř!

Večeři jsme zhltli ve stanu a pak hned jdeme spát. Co taky jinýho, když ráno brzy vstáváme!

Söru

Denní 120,4 km

Celkem 1420,9 km

 

13. den – Pátek 11.7.

 

Krásně se spalo na ostrově. Akorát člověk nesměl v noci moc vylézat ven ze stanu, pokud si chtěl uchovat celých 5 litrů krve. Ráno nás čeká překvapení – po dlouhé době vidíme sluníčko a modré nebe. Vstáváme v 7:00 našeho času (8:00 místního). Za hodinu vyplouvá trajekt. Rychle balíme a bez snídaně vyrážíme. Komáři pravděpodobně ještě spí po noční žranici, tak honem, než se probudí a dostanou hlad. Sousedi také pomalu vstávají, nikam ale nespěchají. Zdá se, že tady netáboří kvůli trajektu.

Ten už se pomalu blíží k našemu molu. Dokonce tu spolu s námi stojí i pár aut a přijíždí další. Letní lodní spojení mezi dvěma největšími estonskými ostrovy je pro turisty přitažlivé. Trajekt přirazil. Je to ale jenom malá bárka, bez střechy. Najíždíme a za námi auta. Pozorujeme drama řidičů, někteří neumějí dobře vmanévrovat do úzkého prostoru. Ještě že se s koly vejdeme skoro všude. Tak, trajekt je naložen na maximální kapacitu a odrážíme. Aut bylo přesně tolik, kolik jich bylo možné na palubu narvat.

V podpalubí je malá místnůstka s občerstvením, ale je tam narváno. Tak jsme vylezli nahoru ke kapitánovi na můstek a vybalili snídani. Mezitím nás obešel výběrčí a za převoz jsme zaplatili celkem 70 EEK (=140 Kč). Plujeme minimálně hodinu a je to parádní. Svítí sluníčko a je krásně teplo. Ledva jsme se ale otočili návětrnou stranou, udeřil do nás silný a chladný vítr. Brrr! Když jsme ho měli v zádech, necítili jsme ho. Proto jsme zavrhli myšlenky na koupel a hned se vydáváme poznávat krásy ostrova. Je totiž docela zima. Nejprve jsme ale v Leisi nakoupili a posvačili mléko a obrovský koláč. Na lodi jsme sice snídali, ale nějaký ten mňamík je taky potřeba do žaludku přihodit.

První kulturu máme hned vedle silnice ve vísce Angla. Stojí tu 3 větrné mlýny. Těšila jsem se sem, ale moc se mi nelíbí, že je z nich udělaná turistická atrakce. V jednom z nich je malá prodejna se suvenýry. Tak jsme aspoň koupili pohledy a rovnou je poslali. A pokračujeme. Další zajímavost na ostrově je kráter po meteoritu v Kaali. To musíme vidět! Cestou nás ale nalákalo malé jezírko se zelenou vodou ke koupeli. Smyli jsme ze sebe prach z cest a něco si přeprali. Kdy my jsme se to vlastně koupali naposledy? U Čudského jezera? Asi jo. No, bylo to příjemné. A teď hurá za kráterem.

Trošku jsme si zajeli, ale stálo to za to. Je zvláštní, že se ten meteorit trefil zrovna na takový malý ostrov. A jak jsme si mohli přečíst, šlo o jeden meteorit, který se při vstupu do atmosféry pravděpodobně rozpadl. V okolí městečka Kaali způsobil devět větších či menších děr. Ta, na kterou teď koukáme, je největší. Opět mě velmi mile překvapilo, že zde nevybírají žádné vstupné. A že tady je turistů!

Kráter je docela velký. Meteorit spadl hodně dávno (cca opřed 4.000 lety), takže v jámě po něm stačily vyrůst stromy a na dně se vytvořilo jezírko. Vyfotili jsme si ho a jedeme dál. Trochu jsme se stočili a směřujeme na severovýchod. Což znamená, že jedeme proti větru, který je zde opravdu silný. Ne nadarmo tady všude stavěli větrný mlýny. Ostrov Saaremaa má jeden dokonce ve svém znaku!

Krajina, kterou projíždíme dál, není moc zajímavá. Jednak to tu nevypadá vůbec jako na ostrově a jednak je to tu hodně zemědělské. Právě probíhají žně, tak si připadáme jako u nás v Čechách. Vlivem silného větru to nejede a navíc se objevují první závady. Luděk dotahuje střed a mně se kvedlá zadní kolo. Průzkumem se přišlo na to, že na vině není rozcentrovaný ráfek, nýbrž plášť Kenda. Asi nevydržel natlakování na maximální hranici. Až bude někde benzínka, tak ho vyměníme za rezervu. I když to tady není jen tak, najít benzínku s kompresorem.

Z ostrova Saaremaa vede silnice na ostrov Muhu. Ještě předtím jsme si vyrobili rybičkovou pomazánku a naobědvali se. Je takový vítr, že prázdná konzerva uletěla daleko do křoví! A v tomhle vichru máme přejet úzký, asi tříkilometrový most, který spojuje oba ostrovy. On to není most v pravém slova smyslu, spíš takový násep a na něm silnice, otože moře je v těchto místech hodně mělké a z vody čouhá spousta ostrůvků. Ale i tak je to na otevřeném moři docela nebezpečné, protože vítr teď máme z boku. Vždycky, když vidím v zrcátku kamion nebo větší auto, raději na pár sekund sesedám a čekám, až mě mine. Provoz naštěstí ujde.

Konečně to máme za sebou a vjeli jsme do lesa mezi stromy, kde fouká míň. Zbývá posledních 12 kilometrů přes ostrov Muhu do přístavu Kuivastu. A pak hurá zpátky na pevninu. Trajekty jezdí každou celou hodinu, proto nespěcháme. Z protisměru jedou auta ve vlnách, asi jak trajekt vždycky vyplivne další várku. Luděk je zvědavej na „tlamu“, která pohltí ty desítky aut, které nás míjí.

Poslední dva kilometry jsou nějakou záhadou po větru. Vjeli jsme do přístavu, koupili lístky (2x člověk a 2 kola za 100 EEK=200 Kč) a ouha, zrovna jeden trajekt odplouvá. To nevadí, za hodinu jede další. Touláme se po přístavu, koukáme dalekohledem a krmíme racky posledníma sušenkama. Kolik se jich tady najednou objevilo! A nejvíc je baví chytat hozené kousky přímo za letu. Úspěšnost je velká! Každý máme svého favorita, kterého si vykrmujeme. 

No nic, připlul trajekt, auta už vyjela a my jsme dostali pokyn k nalodění. Je to opravdu obrovská loď! Dole jsou auta vyrovnána do dvou pater, ani to není celé zaplněné.

Plavba trvá jen půl hodiny a jsme zase na pevnině. Poprchává. Ohlížíme se ještě zpět na moře. Tmavé mraky nad námi a světlo na obzoru vytvořily spolu s přístavem zajímavou siluetu. Pokoušíme se to vyfotit a pak pokračujeme. Silnice od moře je mírně do kopečka. Pokud jedeme od moře, je jasné, že vždy do kopce, ale když si vzpomenu na loňskou cestu z přístavu na Istrii, nedá se to v žádném případě srovnat. Přejeli jsme 13ti kilometrový úsek po hlavní, kde se nám spaní hledat nechtělo a odbočujeme na vedlejší. Podcenili jsme ovšem tankování vody. Vyprdli jsme se na to a teď nejsou žádné vesnice. A když nějakou projíždíme, jsou to samé opuštěné domy nebo spíš chaty. A přestože je pátek večer, nikde nikdo. Až před jedním stavením si hrají malé holky ve starém autobuse. Zkusili jsme vznést dotaz rusky, pak anglicky, a když jsme zapojili ruce a nohy, tak pochopily, co chceme a zavedly nás na zahradu. Zavolaly tatínka a ten nám pustil vodu z hadice na dvoře. Čepujeme na plnou kapacitu. Teprve, když odjíždíme, jsme si všimli, že holčiny si v autobusu nehrály, nýbrž ho pucovaly.

Nocleh hledáme dlouho. Máme dost času, takže si vybíráme luxusní místečko. Nakonec spíme skoro jako v zámecké zahradě. Travička, borovice, tisy. Jen kdyby tady nebyli ti hnusní šmejdi komáři. Večeři opět vaříme ve stanu. A jaká je dnes nabídka naší kuchyně? Bramborová kaše se sojovým masem a hráškem. A pak hned usínáme. Dobrou noc.

 

Karuse

Denní 122,1 km

Celkem 1543,2 km

 

14. den – Sobota 12.7.

 

V noci chvíli pršelo, ale ráno je vymeteno a praží slunce. Alespoň daj pokoj komáři. Snídáme malinový puding a chleba s nutelou. Provádíme inventuru zásob a estonských korun, protože se náš pobyt tady chýlí ke konci (blížíme se do Lotyšska) a musíme nějak vyžít. Výsledek: dvakrát nic moc. Zásob málo a peněz taky, ale snad to vydržíme. Navíc někde na dně peněženky máme zbytek lotyšských LATů. Oblékáme kraťasy a trička (po dlouhé době) a vyrážíme.

Jede to skvěle. Vítr máme v zádech, kolem nás nic není, jen lesy a louky. Po 11 km se napojujeme na hlavnější silnici. Je tu cedule Pärnu 45 km. Cože? Tak málo? Míjíme se s dalšími báglíkáři; je jich tady spousta. Včera zrovna jedni jeli, když jsme zkoumali moje kolo. Ptali se, jestli nemáme nějaký problém.

Po 25ti kilometrech brzdíme v první dnešní vesnici. Na trase jsme jich podle mapy projeli několik, ale všechno to byla osamělá stavení. Za poslední peníze kupujeme chleba, mléko (opět to nebylo mléko, nýbrž 20%ní smetana), pro Luďka pivo a pro mě prostředky dámské hygieny. Zbylo nám 25 EEK (asi 50 Kč) pro případ nouze. Po sváče pokračujeme dál. Před Pärnu jsme na chvíli odbočili ke golfovému hřišti. Už i tady se blbne! Posilnili jsme se čokoládou a potom slavnostně vjíždíme do města, odkud pocházejí oblíbené dřevěné „ruské“ běžky VISU EXTRA. Jako děti jsme s nimi byli velmi důvěrně seznámeni. Teď už víme, že nebyly ruské, nýbrž estonské. Ovšem Estonsko pro nás bylo tehdy skoro neznámý pojem, známé jen jako jedna z republik Sovětského svazu.

Město se rozkládá na břehu moře při ústí řek Pärnu a Sauga. Přejíždíme několik mostů. U jednoho břehu kotví obrovská loď. Jdeme jí prozkoumat. Je to poměrně nová německá bitevní loď z roku 1991, opět volně přístupná, bez jakéhokoliv vstupného. Na lodi se pohybuje personál v námořnických uniformách, který hlídá, abychom s lodí případně neodjeliJ. Prolezli jsme, co se dalo, a pokračujeme do centra. Zatáhlo se a nepříjemně ochladilo. Usídlili jsme se v parku na lavičce, trošku se přioblékli a u sušenek se rozhlížíme, koho bychom se zeptali, jak je to s těmi běžkami dneska. Máme štěstí. Vedle nás si sedla paní se zmrzlinou, tak jsem hned naklusala vyzvídat. Dozvěděli jsme se, že se běžky stále ještě vyrábí a dokonce prý kousek zpátky je obchod, kde je prodávají. Paní mluvila perfektně rusky. Dokonce nám doporučila zdejší pláže, protože jsme se rozhodli, že už je načase, abychom se vykoupali v moři.

Ty běžky musíme vidět! Schválně, jestli je pořád ještě dělají s dřevěnou skluznicí, na kterou se sníh tak rád lepil! Jenže máme smůlu. Je léto a tak mají ve sportovní prodejně pouze letní zboží. Co se dá dělat! Jedeme si spravit náladu k moři. Cesta nás nejprve navedla na „ženskij plaž“. Moc jsme to nepochopili, ale raději jsme popojeli vedle, kam můžou i chlapi. Fouká vítr a je docela zima. Skoro nikdo se nekoupe. Přesto ale hrdinně oblékáme plavky a noříme se do hlubin.

S těmi hlubinami to není zas tak horké, protože vody je i kus od břehu sotva do pasu. Zato jsou perfektní vlny a krásně se v nich blbne. Ale je mi brzy zima, tak honem z vody. Ještě se odsolit vodou z PET lahve a hurá na další cestu. Najít výpadovku v městech na pobřeží není žádný problém, takže brzy už zase svištíme. Pro změnu proti větru. Luděk nasadil a já za ním vlaju ve vzduchovém pytli. Za chvíli vidíme „benzínka doleva 300 metrů“, tak zatáčíme. Ze 300 metrů se nakonec vyklubalo 800, ale vůbec nám to nevadilo, protože jsme dotankovali vodu z kohoutku na zdi a pojedli chleba s poslední paštikou. Kompresor tady nevedou, ale potkali jsme česky mluvící kamioňáky. Potěší slyšet češtinu, i když to bylo samé „vole vole“.

Jedeme dál a nic se neděje. Luděk drží čelo pelotonu. Krajina je fádní, pořád jenom lesy až do Rannametsa, kde jsme z hlavní silnice odbočili a jedeme po souběžné vedlejší. Je sice po horším asfaltu, ale nejezdí tady žádná auta a máme krásné výhledy na moře. Ta hlavní má totiž název „Via Baltica“ a je to silnice spojující Pobaltí se zbytkem Evropy, tedy směrem na jihozápad. Projíždíme malé vesničky. V Häädemeeste utrácíme do posledního desetníku estonské korunky. Posvačili jsme koláčky a zase frčíme podél moře lesem a vesničkami směrem k Lotyšské hranici. Chceme tam za každou cenu dneska dojet.

Silnice se stáčí zpět na hlavní a v půl deváté přijíždíme na čáru. Akorát jako vždycky schováváme vysílačky do rámových brašen, protože celníci takovouto techniku používají a mohli by mít zbytečné otázky k čemu je máme a nebo jestli pracují v povoleném pásmu. Pracují, ale těžko bychom to vysvětlovali. Bez problémů a výraznějšího zájmu přejíždíme do Lotyšska a Estonský kamínkovitý asfalt, na kterém jsme nadrandili 782 km, necháváme za závorou. HuráJ.

 

 

Nahoru                                                                 Pokračování