Horko těžko nalezený nocleh v Litvě

Hora křížů patří k největším turistickým atrakcím Litvy

Mezi kříži na Hoře křížů

Mezi kříži na Hoře křížů

Hora křížů

Doklad o výměně peněz v Šiauliai

Takový normální nákup :-)

Oběd v restauraci

Lidový řezbář s motorovkou :-)

Větrný mlýn v Litvě (bohužel je již přestavěný na hotel)

Nocleh v lese před městečkem Akademija

Zajímavé bílé kopce v Litvě

Potřebujeme další Lity, nějak nám rychle došly :-)

Mlhy v národním parku Trakai

Nocleh na travnaté cestě v národním parku Trakai

Litevský vodní hrad Trakai

Trakai leží na jednom z ostrovů, musí se k němu po mostě

Hrad Trakai

Zajímavá církevní stavba v Onuškis

V lesích národního parku Dzukija

Nocleh v lesích NP Dzukija

Na pobaltských prašných cestách

Zemědělství v Litvě

Pivko ve vesničce Veisiejai

Typický litevský obchůdek, tzv. Parduotuvé

Na silnici v Litvě

I tady mají svoz mléka

Oběd v Lazdijai za poslední Lity

Obrázek z Lazdijai

Hraniční přechod zpět do Polska

  

 

        Kapitola šestá - Litva

 

Do Litvy jsme vjeli (ostatně jako do každé „nové“ země) po špičkové mezinárodní silnici. Špičkovost těchto silnicí však většinou po pár kilometrech od hranice skončí. Na první pohled nás upoutaly autobusové zastávky naprosto stejné jako v Bělorusku. Silnice tady mají vedeny přímkami. Po 13ti kilometrech rovně projíždíme první město Joniškis. Na to, že je to malé městečko, vypadá moc dobře a evropsky. Jsou tu i nějaké továrny západní úrovně. Na výpadovce je benzínka, tak jdeme nabrat vodu, ale ta, co teče venku z kohoutku, se nám příliš nelíbí. Luděk se jde dovnitř zeptat, jestli je pitná. Tak prý není, ale vodu si můžeme koupit. Prodávají jí tady v takových těch pětilitrových barelech. Na to kašleme. Naštěstí je prodavač ochotný nám aspoň dvě flašky naplnit zadarmo. Rádi jsme toho využili a jedeme dál.

Z Joniškis do Šiauliai je to 39 kilometrů rovně! Je to zatím nejdelší přímý úsek, co jsme jeli. Bez jediné zatáčky nebo výraznějšího převýšení. Na mapách se často kreslí silnice rovně a ve skutečnosti jsou různě zakřivené, ale tady to vzali vážně, tzn. jak na mapě, tak ve skutečnosti. Uf, to si dáme! Pomalu hledáme nocleh, ale bude to asi bída. Krajina kolem je divná, nezáživná a zemědělská. Jenom samý pole nebo pastviny pro krávy či koně. Mezi tím usedlosti, bývalé JZD. Je to dost podobné, jako se nám jevilo Polsko, když jsme jím projížděli autem napříč. Kde my tu jenom přespíme? Luděk podniká průzkumné výpady na odbočky, ale vrací se s neúspěchem. A tak aspoň ukrajujeme další a další kilometry z té skoro čtyřicetikilometrové přímky. Není už takové horko, což je příjemné.

Na obzoru se konečně objevily lesy. Tušíme šanci. Když jsme ale přijeli blíž, jsou to husté a neproniknutelné křoviny, že jimi ani sluneční paprsek neprosvitne, natož abychom my tam někde našli plácek pro stan. Luděk zajel kus dál od silnice a nakonec našel docela hezké místo u normálního lesa. Jsou tu komáři, tak opět vaříme ve stanu. K pudingu a houskám si čteme o Litvě a potom před spaním posloucháme slovenské rádio. Hezky nás to uspalo.

 

Galaučiai

Denní 123,6 km

Celkem 2001,6 km

 

18. den – Středa 16.7.

 

Slunce tady vychází naprosto zcestně! Člověk by řekl, že východ bude přibližně naproti západu, ale on rozdíl mezi místem, kde zapadne a kde vyjde je jenom asi 90°. Tato neznalost samozřejmě způsobila to, že nám už od rána praží na stan. Vstáváme a se snídaní se přesunujeme kus do stínu. A hele, jede sem nějaké auto. Zaparkovalo kus od našeho stanu, vyskákala z něho rodinka a ženou se do lesa na houby nebo na lesní plody. Trochu nás to zaskočilo, ale od snídaně nevyrušilo. Měli z nás legraci.

Po snídani se jedeme podívat na zdejší atrakci – Horu křížů. Ukusujeme další kilometry z té přímky dlouhé 39 kilometrů. Kopec leží trošku stranou od hlavní silnice a z našeho směru k němu vede z Meškuičiai šotolina. Je to jenom 5 kilometrů. Už zdálky vidíme malou vyvýšeninu. Křížů je na ní tolik, že vypadá jako velký ježek.

Když jsme ale přijeli blíž, ohromilo nás to. Je tu parkoviště, stánky se suvenýry a spousta turistů. Mezi nimi dva české autobusy. Parkujeme kola ke kraji a jdeme se podívat na kříže. Opět nás příjemně překvapuje, že zde nechtějí žádné vstupné. Vylezli jsme na vrchol a provedli několik dokumentačních fotografií. Ze všech stran je slyšet češtinu.

            Kopec křížů je opravdu nezapomenutelná památka. Na celkem nevýrazném kopečku se první kříže objevily již v roce 1863 na památku tragické selské rebelie. Během okupace Litvy sovětskými vojsky byly kříže podvakráte odstraněny (1961,1975). Vždy se ale našlo dost odvážných jedinců, kteří kříže obnovili. V současnosti jsou to již vlastně dva kopce s tisíci kříži všech možných velikostí. V roce 1993 navštívil Kopec křížů při své návštěvě Litvy a Estonska i papež Jan Pavel II. Tuto návštěvu dodnes připomíná i jeden z nevětších křížů na prostranství před vlastním kopcem.

Celé toto místo na mě zvláštně působí. Nemůžu se rozhodnout, jestli si zde připadám dobře. Neustále se vkrádá pocit, že jsme na hřbitově. Do toho turisti, žebráci a prodavači svatých obrázků a malých křížků. Ty si člověk může zakoupit a přidat k dalším zde umístěným. Některé kříže podél hlavní cesty jsou ověšeny snad desetitisíci malých dřevěných křížků. Zpátky jsme sešli boční uličkou až dolů a prošli zarostlou cestou podél starých křížů. Na některých je vyryt letopočet. Soutěžíme, kdo najde kříž nejstaršího data. Ale nepodařilo se nám objevit starší než z konce sedmdesátých let, což by odpovídalo tomu, že kříže byly opravdu v roce 1975 zlikvidovány. 

A jsme zase zpátky u kol. Je horko a slunce nemilosrdně praží. Za námi se ozvalo: „A hele, Čecháčci“. Pár českých turistů se s námi dává do řeči, padají standardní otázky: odkud, kam a kolik kilometrů. Jsme pro ně málem větší atrakce než celá Hora Křížů. Oni mají namířeno autobusem do Finska, taková ta klasická poznávací cesta, kdy je autobus vozí od památky k památce.

A už jedeme. Poslední kilometry z přímky jsou nekonečné. Kostel v Šiauliai se ne a ne přiblížit. Ale nějak jsme to zvládli a jsme ve městě s legračním názvem. Hned zkraje je naše oblíbená benzínka LUK OIL. Nabrali jsme vodu a jedeme do města. V průvodci jsme se dočetli, že jde o 4. největší litevské město. Hmmmm.

My sem ale jedeme hlavně proto, že potřebujeme sehnat litevské Lity a něco nakoupit. Zatímco je Luděk v bance, já pozoruju život ve městě. Na první pohled působí jako normální evropské město. Lidé zde chodí velmi dobře oblečeni, mají mobil u ucha a pospíchají pravděpodobně na pracovní schůzky. Zaujalo nás, že zde jezdí naprosto stejné maršrutky (něco mezi taxíkem a autobusem) jako v Petrohradě. A už je tady Luděk. Za 30 dolarů dostal 92 Litů. Rozhodli jsme se totiž, že si na poslední dny dovolené vyměníme víc peněz, než tomu bylo dosud. Utratili jsme zatím (když vezmu v úvahu i to, o co jsme přišli v Bělorusku) zhruba polovinu oproti plánu.

A abychom dodrželi slovo, že se rozšoupneme, přepadli jsme stánek se zmrzlinou a poručili si každý 3 kopečky. Je moc dobrá. Pak jsme navštívili sámošku a nechali v ní asi třetinu litevských peněz. Pravdou je, že jsme byli krapítko vyžraní. Ve stínu parku potom svačíme meloun, koláčky a kefír – samozřejmě, že jsem ho opět koupila omylem místo mléka J. Naštěstí jen půllitrovku.

Vymysleli jsme nový plán přes Litvu. Nepojedeme nejkratší cestou do Polska, ale zajedeme se podívat na Národní park Trakai, kde se nachází i stejnojmenný vodní hrad a poté projedeme přes Národní park Dzukija. Mělo by se to dát stihnout. Máme totiž oproti plánu náskok díky vyšším denním dávkám kilometrů, protože tady v rovinách to jede opravdu jinak, než třeba někde na Vysočině, případně v Karpatech.

Luděk nás opět neomylně vyvádí ven z města po správné výpadovce a frčíme po hlavní silnici. Musíme se jich držet, neboť i v Litvě jsou všechny vedlejší cesty pískové. Před námi se nakupily černé mraky a my jedeme přímo do nich. Menší přeháňka by neškodila. Je hrozné dusno a zplodiny aut a kamionů ho jenom zhoršují. Provoz je teda dost hustej.

Mraky se blíží a dokonce spadlo pár kapek. Předjíždím Luďka. Upevňuje vlajku, která málem vypadla z flaškovníku. V jedné sekundě se spouští liják, jako kdyby na nás někdo vychrstl kýbl vody. A začalo hřmět. Zajela jsem ke kraji, hodila jsem přes sebe a kolo pláštěnku a čekám na Luďka. Ten za chvíli přijel a je též oblečen do pláštěnky. Už moc neprší a bouřka je podle hromů daleko; zkusíme tedy kousek popojet. Sjíždíme z mírného kopečka, prolítáváme zatáčku a vyjíždíme menší dokopec. Luděk jede první, já kousek za ním. Spatřila jsem záblesk a hrom jen pár sekund po tom – neklamné znamení, že se bouřka přeci jenom rychle blíží. Široko daleko není nic, kde bychom se mohli schovat. Začínám se bát. A opět blesk a rána v ten samý okamžik. Tak to už je na mě hodně! Seskakuji z kola a vidím, že Luděk přede mnou dělá to samé. Co se děje? Strach z bouřky mám přeci jenom já?

Nechali jsme kola stát na silnici a přikrčili se vedle cesty mezi nízkými stromy. Z Luďka ihned vylezlo, že dostal šlehu od toho blesku. Muselo udeřit někde hodně blízko, do projíždějícího kamionu nebo do drátů elektrického vedení, které jsou pár metrů od nás. Díky dešti a vodě na silnici to potom probilo. Prý to byla docela šlupka. Ve svalech ji cítí ještě teď. Dostal samozřejmě jen nějaký okrajový výboj, ale na dostatečné vyděšení to stačilo.

V protisměru stojí holka s kolem. Má na sobě jen tričko a kraťasy a je zelenější a vyděšenější mnohem víc než Luděk. Musela to dostat taky. Hystericky na nás cosi pokřikuje a mává přitom na projíždějící auta. Nerozumíme jí, ale voláme na ní, ať se jde raději schovat, protože jsme přeci jen na kopečku a držení čehokoli kovového, včetně kola, je teď opravdu o život. Ona ale bezmyšlenkovitě nasedá na kolo a pomalu se posunuje dál. Když jede auto, slézá a stopuje. Nikdo ale nestaví. Ani se nedivím, protože lidi v teple auta nechápou a neví, co se jí stalo a že se bojí pokračovat dál na kole. My se krčíme vedle silnice. Nad námi se utvořila velká díra v mracích. Všimli jsme si cedule benzínka 800 m. Strašně se bojím, ale jedeme se tam schovat, protože se blíží další vlna bouřky.

Jako na potvoru je to ale jen pár stojanů na čerpání paliva a střecha žádná. Mají tu sice vysoký hromosvod, ale radši jedeme dál. Třeba bude nějaká autobusová zastávka nebo tak něco. Doufám, že jí najdeme brzy, před námi se totiž opět solidně blýská. Po pár set metrech zatáčíme vlevo k parkovišti. Je tu odpočívadlo a hospůdka. Všechno je dřevěné. Rozhodli jsme se, že ochutnáme litevské pivo. Usadili jsme se venku pod střechou z rákosu, kola máme při sobě. A protože máme hlad, z piva se nakonec vyklubal oběd. Luděk si dal Šašlik a já „Žarkoje“ (taky nějaké hovězí). Bylo to super. Jsou tu s námi samí Rusové, i jídelní lístek je v ruštině a angličtině. Jinak tady mají asi trochu jiné zvyky, než u nás. Vedle sedící řidiči kamionu pouze popíjí a před sebou mají krabičky se svačinou z domova. Přímo v restauraci jedí namazané chleby a zeleninu. Chvíli po nás sem vpadla ruská rodina, asi 10 lidí. Ihned jim patřila celá zahrádka, dokonce mi chtěli sebrat jídelníček, i když jsme si ještě neobjednali. Odkudsi z tašky vytáhli butylku, servírka jim donesla pouze stakany. Asi je tu konzumace donesených poživatin povolena.  

Luděk měl k jídlu pivo a já kakao. To je ale udělané z vody, proto není vůbec dobré. Zaplatili jsme a můžeme jet. Jenže bouřka, zdá se, ještě neřekla svoje poslední slovo. Druhá vlna sice odezněla během jídla, ale třetí na nás čeká za lesem. Uvidíme, třeba se nám vyhne. Posledních pět kilometrů a odbočujeme z hlavní. Vyfotili jsme hezký větrný mlýn, škoda jen, že je z něho udělaný hotýlek. Svištíme dál. Mraky nalevo od nás černají a začíná se opět mohutně blýskat. Zrychlujeme. Někde se honem schováme, protože jsme poučeni superrychlým postupem zdejších bouřkových formací. Jenže projíždíme zrovna otevřenou krajinou bez vesnic. Po obou stranách cesty je planina nebo pole, kde nic neroste. Lesy daleko. Silnice vede po nevýrazném náspu, ale i přesto mám dojem, že jsme nejvyšší bod široko daleko. Občas osamělý strom v poli nebo opuštěný buldozer, protože zde probíhá oprava vozovky. Zalézt není kam. Hlavní tah bouřky jde mimo nás. Blýská se přímo před námi, ale znepokojuje mne, že se nad nás pomalu nasouvá hustý černý mrak. Stejně tomu bylo i před obědem. Zdálo se, že bouřka není přímo nad námi, ale přišel mrak a blesk si pro svojí cestu vybral objekt mimo hlavní centrum.

Proto se bojím i teď. Připadá mi to fakt nebezpečný. Asi bychom měli slézt z kola, sednout si vedle cesty a počkat, až to přejde. Ale Luděk chce dojet aspoň k lesu. Jenže ten je zhruba kilometr před námi, což mi v tuhle chvíli připadá nekonečně daleko. Jsem naštvaná a řvu na něho, co všechno se ještě musí přihodit, aby se tý bouřky začal bát. Ještě že mě neslyšel. Nepoužívala jsem v tu chvíli zrovna vybraná slova.

Kousek před krajem lesa je seskupení několika velkých stromů a mezi nimi stavení. Obytné domy a stodola s hromosvodem. Zajeli jsme tam. Uf. Cítím se bezpečně. Slezli jsme z kol a čekáme. Bouřka si zatím řádí jinde. Zato se k nám blíží majitel domu. Týpek kolem 55-60 let, v děravejch ponožkách, triku a kraťasech. Ve vlasech centimetrový lupy, lehce přiožralej. Prošel naboso dvorek plný kuřinců a hned na nás cosi spustil. Vysvětlili jsme mu rusky, že se tady zdržíme jen chvíli, než bude bouřka definitivně pryč. Nezdá se, že by proti tomu něco měl. Míchá litevštinu s ruštinou, ale rozumět se mu jakžtakž dá. Ptá se, kam jedeme, ale ihned to zapomíná, protože se na to za chvíli táže znovu. Kamsi odbíhá a vrací se s nechutně špinavou sklenicí, ve které je ještě odpornější hnědá tekutina, v níž plavou bílé kousky čehosi. Nabízí nám, ale s díky odmítáme. Fuj! Zvedá se mi žaludek, jen se podívám na tu sklenici. Ta snad není mytá několik let. O obsahu jsme také silně pochybovali. A to už opravdu muselo být, protože i Luděk ohrnoval nos. Ten, když neochutná vše, co se mu nabízí, tak si myslí, že o hodně přišel. Když tedy nechceme, napil se sám.

Z domu se na nás přišla podívat jeho žena Kristýna. Menší, silnější tmavovláska. To samé v bleděmodrém jako on. Navíc neumí vůbec rusky. Rukama nohama opět vysvětlujeme, kdo jsme a že jsme zde proto, že se bojíme bouřky. Na to chlapík poznamenal, že hodného nepraští.

Setkání s těmito lidmi je dost silný zrakový i pachový zážitek. Luděk stranou namítl, jestli by nakonec nebylo bezpečnější potkat se s bouřkou J. Z domu vyšla další obyvatelka – stará babka s kosou přes rameno. Začala kosit trávu před stodolou. Ale vypadá rozhodně nejnormálněji a nejstřízlivěji ze všech. Ti dva mezitím spolu začali laškovat. Stačili nám sdělit, že on je muzikant a že ovládá kromě ruštiny další světové jazyky. Jako důkaz pronáší „I love you“ a pokouší se mi políbit ruku. Radši mizíme. Stejně se už přestalo blýskat. Rozloučili jsme se, zamávali a jedeme. Je pořád pod mrakem, občas spadne kapka, ale po bouřce ani památky.

Rychle se suneme krajinou rovnou jako stůl, občas mineme malý kopeček. Lidi jdou s kýbly podojit krávy na pastvinách. Přišli jsme na to, že je neženou večer domů, ale že je na louce nechávají přes noc. Brzy máme stovku a jedeme dál, protože je to tu blbý s noclehama. Navíc se blížíme k městu Akademija. Napravo jsme zmerčili lesík, tak jsme tam zapluli. Hned napoprvé jsme byli v hledání úspěšní. Sice jsme museli projet kus dál, protože na začátku byly střepy a další bordel, ale vzadu už byl les krásně čisťounkej. Postavili jsme stan a zalezli do něho před komáry. Povečeřeli jsme jenom rohlíky se salámem a dobrou noc. Dneska toho bylo víc než dost!

 

Akademija

Denní 106,6 km

Celkem 2108,3 km

 

19. den – Čtvrtek 17.7.

 

V noci musíme ven ze stanu. Je úplněk, ale jinak tma. Ne sice taková tma tmoucí jako u nás, ale oproti severu už byla o poznání tmavší. Ráno se budíme až v 8! Nebe je zase vymetené, ale mezi stromy panuje příjemný chládek. Lehce jsme posnídali zbylé rohlíky se salámem a vyrážíme. Nebe je opravdu bez mraků a slunce už od rána spaluje, co se dá. Jestli se zase odpoledne něco přižene…!

Městečko Akademija jsme jen profrčeli. Kolem silnice postává spousta prodavačů ovoce a zeleniny. Koukáme do kraje. Náš nocleh byl na dlouhou dobu opravdu jediné možné místečko, kde se dalo tábořit. Litva na nás zatím moc velký dojem neudělala. Krajina rovinatá a zemědělská. Po obchvatu jsme objeli městečko Kedainiai. Viděli jsme z něho jen paneláky a pasoucí se koně nebo krávy. Zastavili jsme až po 25 km v malé vesnici Nociunai. Nakoupili jsme a posvačili. S obavami vzhlížím k nebi, kde se začínají objevovat drobné obláčky. Provoz polevil, všichni (hlavně kamiony) odbočili na Kaunas. Přestože fouká mírný protivítr, je horko. Stín žádný, krajina nezáživná a na nebi přibývá mráčků. Dosunuli jsme se do Jonavy. Ve městě potřebujeme sehnat další Lity, protože jsme skoro všechny rozfofrovali včera v restauraci. To není problém, banka se nachází hned u hlavní silnice, ale horší je najít, kudy město opustit. Mají tady podivně značené výpadovky. Nakonec nám poradil opět taxikář.

Při výjezdu má Luděk prázdné zadní kolo – 2. defekt. Rychlé lepení a potom na benzínku dotlakovat. Kompresor nemají, ale obsluha zapůjčila Luďkovi ruční pumpu, se kterou dohustil kolo skoro stejně dobře. Pak se zase suneme v hrozném horku a vůbec to nejede. Nalevo od nás teče řeka Neris, ale břeh je porostlý rákosím a není se k vodě jak dostat. Je to mučení. Pozitivní je, že jsme vjeli do mírných kopečků a lesů. Hned se jede příjemněji, když se má člověk na co dívat. Začínám pociťovat hlad. No jo, bodejď by ne, když ono už je skoro 6 hodin! Jenže k jídlu by to chtělo něco studeného na pití.

Konečně jsme v jedné malé vísce narazili na „Parduotové“, neboli Smíšené zboží. Koupili jsme limonádu a chleba a namazali si ho českou játrovkou koupenou včera v Šiauliai. Ve stínu stromů před kostelem je hezky, ale musíme pokračovat dál, chceme-li zítra dojet k Trakai. Vůbec to nejede. Je takové horko, že se vzduch skoro nedá dýchat. Navíc teď vyjíždíme 6%ní kopeček. Už jsme odvykli šlapání do kopce! Opouštíme údolí řeky Neris. Hergot, spadl mi řetěz. Ach jo! Ale co, pořád lepší, než kdyby se přetrhl.

Doplahočili jsme se do Žaslai. Nalevo je rybník! Neváháme ani minutu. Trochu jsme se ochladili, ale ne moc, protože voda je skoro vařící, a zase jedeme. Na jihu se začínají kupit černé mraky a vypadá to zase na bouřku. Sjeli jsme do městečka Elektranai. Na mapě to vypadá jako něco většího, ale ve skutečnosti tady stojí jenom pár domů a obrovská elektrárna, ze které se do všech stran rozbíhají dráty vysokého napětí. Bzučí to tu jako v úle. Název obce je opravdu přesný. Není tu vůbec značená odbočka naším směrem, proto jsme si zajeli asi 2 kilometry a tam jsme se museli zeptat. A teď už se vracíme. Dotazovaná paní nevěděla, jak se řekne rusky „hřbitov“ (měli jsme u hřbitova zatočit) a tak řekla „mjortvije ljudi“. Tak jsme u těch mrtvých lidí odbočili a už jedeme správně. Hrozivé mraky jsou napravo od nás a za námi, ale sledováním jejich vývoje jsme dospěli k názoru, že se nikam neposouvají, ani nemění. Nad námi je modro, tak jsem zatím v klidu. Protože další bouřku bych už bez zešedivění vlasů nepřežila.

Krajina je hodně zvlněná. Sjíždíme a vyjíždíme menší dokopce, konečně není vedro a jede se parádně. Kolem jsou kopečky, jezera, lesy, louky a chaloupky. A nezbytné dráty. V Semetišké, asi 20 km od Trakai, mají otevřený obchůdek. A ne jeden, rovnou tři. Koupili jsme si Colu a nanuky, z pumpy u cesty natankovali vodu a frčíme dál. Chceme se co nejvíc přiblížit k hradu Trakai.

Vyjeli jsme z vesnice. Krajina je tu mnohem hezčí, než kdekoli jinde v Litvě. Všude kolem se válí mlhy a vypadá to docela zajímavě. Mraky, zdá se, mizí. Teď už je skoro jisté, že bouřka dneska nebude. Z Semetišké jedeme pořád do kopce, už několik kilometrů, ale kolem je to tak hezké, že nám to ani nevadí. Připadám si jako někde na vysočině nebo v Rumunsku na horách. Lesy, jezera, poloniny = Národní park Trakai!

Pořád mírně stoupáme. Až úplně na vrcholu kopce leží malá vesnička. S noclehem raději sjedeme kousek níž. Jenže dole jsou chalupy, proto pokračujeme dál. Vyjíždíme další dokopec, ale pod ním už je městečko Trakai. To je špatné. Ale nedá se nic dělat. Sjeli jsme do města a na kruháku odbočili zase ven. Naštěstí jsme hned na kraji. Je tu nízký lesík, tak jsme do něj zabočili. Objeli jsme násep z hlíny, aby do lesa nemohla auta, a usídlili se přímo na cestě.

Luděk staví stan, já vařím pórkovou polívku. Zalézáme s ní do stanu, protože nás opět našli komáři. Luděk ladí rádio. Bouřky nejsou ani na středních vlnách, tak jsem v klidu. Těsně před usnutím jsem zaslechla češtinu. Nebo se mi to jenom zdálo?

 

Trakai

Denní 137,0 km

Celkem 2245,3 km

 

20. den – Pátek 18.7.

 

V noci šel prý někdo kolem nás, se psem a baterkou. Dokonce se u nás zastavil a asi si prohlížel naši vlajku zapíchnutou do hlíny, ale jinak nic. Já o ničem nevím, ale Luďka to vzbudilo. Ráno snídáme ve stanu, neboť venku číhají komáři. Nebe je modrý, bez mraků.

Hlavní program dne je jasný. Nejprve se jedeme podívat na hrad Trakai. Vracíme se zpátky na kruhový objezd a míříme do centra. Červený hrad na ostrově uprostřed jezera vidíme už z dálky. Cesta k němu vede po dvou mostech přes ještě jeden malinký ostrůvek. Spolu s námi sem míří stovky turistů. Je to opravdu významná Litevská památka, přestože nejde o původní stavbu. V padesátých letech byl defacto znovu vystavěn na místě starého hradu a je jeho věrnou kopií. Přesto, nebo možná právě proto, že nejde o historický kousek, jsme si prohlédli pouze nádvoří. Zase slyšíme češtinu. A jak jsme se dozvěděli, je tu berounská cestovka na poznávačce Pobaltí. Na našich cestách po státech Východní Evropy potkáváme hlavně naše lidi. Možná jsme nějací průkopníci turistiky v zemích, do kterých se vydává málokdo. Chvíli s nimi kecáme, jsou to moc milí lidé. Natáčí si nás na kameru. Pak odjíždíme. Oni budou doma snad zítra, my až v neděli večer.

Z města vyjíždíme po lehce zvlněné hlavní silnici. Jedeme trošku jinou cestou, než jsme původně chtěli, ale jede se tady dobře.Po deseti kilometrech má Luděk prázdné zadní kolo. Třetí defekt. Lepíme ve stínu stromu a frčíme dál. Po dalších deseti kilometrech z hlavní odbočujeme na Onuškis. A začaly kopce! Luděk mi seřídil dorazy na přehazovačce, protože to trochu blblo a stoupáme. Nalevo v lese vidíme jezero s neuvěřitelně modrou vodou. Jenže než jsme se rozhoupali, jestli se chceme koupat nebo ne, jsme už nad jezerem pěkně vysoko. Smůla, vracet se nebudeme.

Před námi jede kluk na starém horském kole a na rámu veze dalšího kluka. Nemůžeme je dohnat. V nejprudší části táhlého kopce nám ujeli. Po výjezdu následuje sjezd, který dole končí nájezdem na písek. To jsme čekali. Bohužel nemáme jinou možnost, jak 9ti kilometrový neasfaltový úsek objet. Luděk na mě čeká až v Onuškisu na náměstí. Je to děsná díra, ale mají tu pěkný kostel. Ve smradlavé sámošce jsme si koupili sváču. Konečně jsem trefila sáček s mlíkem. Zbylé potraviny nakládáme do volných míst v báglech. Hravě zdoláváme dalších deset písčitých kilometrů a jsme v Žilinai. Odsud by to už mělo být jen po asfaltu, ale jsme v ráži, tak jsme si dali ještě jednu čtyřkilometrovou zkratku po šotolině. A už dost! Pro dnešek stačilo.

Frčíme po hlavní silnici podél řeky Merkys, ale řeku nevidíme. Podle mapy jsme kousek od ní. Na první odbočce zkoušíme štěstí, ale řeka teče daleko v lese. Zahlédli jsme vodu mezi stromy, ale není se k ní jak dostat. Tak jsme dojeli až do Vareny, resp. před Varenu. Nalevo od silnice totiž nastrčili rybník tak šikovně, že jsme ho mohli použít ke koupeli. Ve městě jsme si potom v supermarketu koupili uzenou makrelu a koblihy. Sedíme naproti obchodu a ládujeme se rybou. Zpovzdálí nás pozoruje velká zrzavá kočka. Luděk jí hodil ocas, ale ona se tváří pohrdavě a čeká, až odjedeme. A to my zase rádi odjedeme. Ještě jsme na benzínce dotlakovali kola a vyrážíme. Máme před sebou asi 35 kilometrů lesem v národním parku Dzukija.

Je tady krásně. Jedeme dlouho jenom sosnovým lesem. Navíc podobným jako v Estonsku, to znamená, že zem je pokrytá vrstvou měkoučkého mechu. Občas potkáme auto. Kam pořád jezdí? Po dvaceti kilometrech rovně mezi nízkými borovicemi je křižovatka. My jedeme doleva. Potřebujeme nabrat vodu, proto zajíždíme do vesnice Marcinkonys ležící kousek stranou od cesty. Vesnice vypadá hodně venkovsky – samé dřevěnice, ale když jsme u jednoho domku zastavili, tak na dvoře parkují moderní auta, skladují tu lodě a rafty. Akorát jsme nepřišli na to, která řeka se tady poblíž může sjíždět.

Tak, vodu máme a pomalu hledáme nocleh. Má tu být podle mapy jezírko, ale nenašli jsme ho, proto jedeme dál. Pomalu se stmívá, i když tady už podstatně rychleji než na severu. Z toho důvodu jsme to radši loupli hned na první loučku za vesnicí. Jako by byla pro nás přichystaná a posečená. Ohřáli jsme párky a Luděk postavil stan. Zase jsme museli s jídlem zalézt dovnitř kvůli těm nenažraným krvežíznivým potvorám. Poslali jsme Láďovi SMS zprávu ohledně zítřka a potom jsme usnuli. V noci byla krásná tma, vyšly hvězdy a měsíc.

 

Darželiai

Denní 112,4 km

Celkem 2357,7 km

 

21. den – Sobota 19.7.

 

Vstáváme v 8. Na nebi jsou mráčky, ale jinak bude zase krásně. Plánujeme další postup. Na hranice to máme asi 80 kilometrů. Snídáme ve stínu. Akorát to krásně vyšlo, že po snídani už na nás začalo pražit. Vysoukali jsme se zpátky na silnici a svištíme po krásným asfaltu, škoda, že podle mapy za chvíli skončí.

A taky že jo. Přesně na křižovatce začíná pískovo-kamenitá šotolina. Na takových už jsme tady nadrandili kilometrů nepočítaně, proto jsme se jí ani nepokoušeli nějak vyhnout (ono by to stejně nešlo). Jenže to, po čem teď jedeme, je jako špatný sen. To je zatím nejhorší povrch, co jsme tady zažili. Sypký písek, kameny, vyjetý koleje a vlnitá roleta. Už po pěetiisteeeech meeetreech toho mám plný zuby a to nás čeká celých 10 kilometrů. Sunu se rychlostí 7-10 kilometrů za hodinu, v lepším případě 12 km/hod! Projíždějící auta rozvíří prach. Dýchá se opravdu moc fajn. Kolo skáče nebo klouže po kamenech. Prostě hrůza!

Všechno ale jednou skončí a tak mi Luděk oznamuje do vysílačky, že už je na asfaltu. Po chvíli už taky najíždím na rovný a pevný povrch a mám pocit, že kolo jede samo. 8 kilometrů do Druskininkai jsme proletěli jako nic. Tam jsme v sámošce koupili akorát mléko a posvačili z vlastních zásob.

Musím se zmínit o tom, že už i v Pobaltí byly objeveny marketingové triky, tzv. „sladká inflace“. Tento název je odvozen od toho, že čokoládové tyčinky, byť mají stejný obal, se vevnitř neustále zmenšují. Zde jsme se s tím setkali kupříkladu u másla: na první pohled stejné jako u nás, ale při bližším ohledání jsme zjistili, že je ho jen 195 gramů. O tom nás samozřejmě výrobce informuje miniaturními písmenky někde na boku výrobku. Nebo mléko zde v obchodě. Vybrala jsem si samozřejmě podle ceny to nejlevnější. A až venku jsme zjistili, že nejde o litrový sáček, ale pouze o 0,9 litru. Parchanti!

Když už jsem u potravinářských výrobků v Pobaltských republikách, nedá mi ještě neutrousit malou poznámku o tom, že zde takřka nejde sehnat nebalené pečivo. Aneb přiblblé normy Evropské unie sem už dorazily. A tak jsme neměli možnost pochutnat si na čerstvém chlebu nebo na nebalených koláčcích či koblihách. Musím říct, že nám nezávidím, až to zavedou i u nás. Nevím proč tohle všechno je tak nezbytné. Asi se chtějí vyhnout šíření nemocí tím, že lidi ohmatávají víc kousků pečiva, než sáhnou po tom svém. Jenže na druhou stranu je dokázáno, že přílišná sterilita taky škodí, hlavně imunitě. Ne nadarmo se říká „čistota půl zdraví, špína celé“J.

Když jsme svačili, profrčeli kolem nás dva báglíkáři. Už jsme se báli, že jsme v Litvě sami. Do Lazdijai, posledního městečka u hranic, to máme 47 kilometrů. Od rána samozřejmě fouká protivítr. Klasicky. Co se divíme, vždyť je poslední den. Neděje se nic zvláštního. Jedeme a pokukujeme po rybníčkách. Žádný se nám ale nelíbí. Tak si místo koupání dáváme ve Veisiejai točené pivo za 1,6 Litu. Sedíme před hospodou a zase jsme středem zájmu místního opilce. Naučili jsme se tvářit, že tyhle lidi nevidíme a funguje to - dal brzy pokoj. Vyzvedli jsme si SMSky. Psal Láďa, že už je 190 kilometrů před Varšavou. Má před sebou ještě pěknou štreku…asi 450 km.

Ledva jsme vyjeli z města, přihnal se mrak a začalo z něho hustě kapat. Byla to naštěstí jen krátká přeháňka, brzy je nebe zase modrý. Sežrali jsme čokošku, vysosali „zguščenoe moloko“ (jejich Salko) a frčíme dál. Zdolali jsme pár kopečků (je to dneska trochu zvlněné) a jsme v Lazdijai. Jdu do obchodu utratit poslední Lity. Koupila jsem kvas, limonádu a pomazánkové máslo a potom jsme poobědvali před obchodem. Připravili tu pro nás bílá plastová křesílka a stolek. Oslovil nás postarší domorodec s malou vnučkou. Bavíme se o ruštině, že už se v současnosti na školách moc neučí. Asi jako u nás.

Potom míříme na hranice. Posledních 7 litevských kilometrů je s větrem v zádech. Vystáli jsme si menší frontu a poručili si razítka do pasů. Celník s námi žertuje. „Tolko raboty?“ Naťukal si naše jména do počítače a obřadně obtiskl do pasů razítka. „Vidíte, kolik mě to stálo času?“. To tedy J.

A pak opouštíme Litvu. Našlapali jsme zde 470 km.

 

 

           

 

 

 

Nahoru                                                                 Pokračování