Bělorusko-Lotyšská hranice

Nocleh pod plechovou obludou

Doklad o výměně lotyšských peněz

Na tržišti v Dagdě

Lotyšské pivo

Lotyšské pivo

Kostelík v Rezekne

Památník svobody v Rezekne

Jiný kostelík v Rezekne

Jeden menší nákup

Pauza v Rezekne

Luděk hledá něco v báglech

Pivo v hospůdce uprostřed močálů

Nocleh u hospůdky

Kamarád

Lotyšský venkov

Strážní budka nebo rozhledna?

Obrázek z lotyšského venkova

Nějaký památník z bludného kamene

Úzkokolejka v Aluksne

Luteránský kostel v Aluksne

Krajina východního Lotyšska

Luděk najíždí na asfalt

Čáp v Lotyšsku

Kamenné budovy Lotyšsko-Estonského hraničního přechodu

  

 

        

Kapitola třetí - Lotyšsko poprvé

 

 

           

Lotyšsko se na první pohled od Běloruska nikterak neliší. Za hraničním přechodem pusto prázdno. Žádné směnárny, obchůdky, hospůdky, trpaslíci …. Není tu NIC. Občas rozpadlá dřevěná bouda nebo zastávka autobusu. Přijíždíme k první vesnici. Právě včas. Hupsli jsme pod střechu luxusní autobusové zastávky a začalo pršet. Uvázaná kráva naproti přes silnici ukrutně bučí, jako by věděla, že zásah bleskem pro ni není zrovna zdravý a asi se bučením snaží přivolat své chovatele. Uvařili jsme čočkovou polívku a nad mapou vymysleli další postup. Budeme se co nejvíce držet trasy, a když to půjde, vyhneme se neasfaltovým úsekům. Což bude občas znamenat zajížďku. Ale jsme na začátku akce a bude-li nám přát počasí a pojede-li to tak, jako dosud, nemusíme se toho vůbec bát.

Tak, a je po bouřce. Trošku se ochladilo. Chovatel vyslyšel volání své kravky a odvádí si ji. Vyjíždíme. Krajina je zvlněná, připadám si jako na horské dráze. Nahoru a hned zase dolů. I další kilometry se krajina neliší od Běloruska. Vesnice jsou nachlup stejné a jezdí tu i stejné žlutomodré auto „Moloko“ (jen s lotyšským nápisem). Akorát směrovky nejsou v azbuce. Asi 10 km od hranic je doleva odbočka Druja 3 km. Dokonce vidíme kostelík. A tak se navečer ocitáme 3 kilometry od místa, kde jsme ráno stáli a neměli jak překonat řeku. Zajížďka byla nakonec skoro 80 kilometrů.

Vesnice, kterými projíždíme, snad ani vesnice nejsou. Pár dřevěných stavení shluknutých u sebe, neohraničená políčka a zahrádky. U jednoho solidně vypadajícího domku jsme poprosili o vodu. Govoríme po-rusky. Nejprve si mysleli, že chceme ubytování, ale vodu dali. Paní se nám ještě chvíli snažila vnutit ubytování v jejich malém domku na vodě, který mají postavený naproti u rybníčku. Už chtěla jít pro klíče, že nám ho ukáže, ale podařilo se nám s díky odmítnout. Blíží se večer a slunce je pořád vysoko. Kolem nás je to hezký. Užíváme si menší kopečky. Akorát s noclehem to tady bude slabší. Při bližším ohledání je tu samá bažina a močál. Komáři útočí ledva sesedáme z kola. Nakonec táboříme u plechové stavby, kde je to sice co do komárů docela přijatelné, ale co kdyby v noci přišla bouřka? Luděk mě asi půl hodiny uklidňuje a pak stavíme stan, vaříme párky s brkaší a po večeři zalejzáme.

 

Skaista

Denní 124,1 km

Celkem 639,4 km

 

6. den – Pátek 4.7.

            Bouřka nepřišla. Když jsme v jednu v noci museli oba na WC, byla taková polotma. Ráno svítí sluníčko. Snídáme ve stínu plechové obludy chleba s nutelou a posloucháme ruský písně v rádiu. Během snídaně a balení se zatáhlo, což vítáme, protože se nemusíme mazat a hlavně nebude vedro. Vyrážíme. Opět nahoru dolů, ale svištíme pořád přes 20 km/hod. Zabrzdili jsme až za 17 km v Dagdě. Je to menší městečko, ale vypadá upraveně a čistě. V bance jsme na druhý pokus vyměnili 10 euro za 6,4 LATů (v té první neměli na vracení) a vydali se na trh. Jeden LAT (100 Santimů) je zhruba 50 Kč. Takže se tady spíš platí Santimy. Obchůdky na trhu jsou ale dost bídný. Posvačili jsme jogurty a mlíko. Cenově už to tu není tak příznivé jako v Bělorusku. Mléko, sýr, 2 jogurty a roláda za 1,7 LATu (80 Kč).

 V dáli to bouří, snad se nám to vyhne. Kousek za Dagdou se honíme s traktorem naloženým dřevem. Z kopce ho předjedeme, ale do kopce je vždycky rychlejší on. Nahoře zastavil a začal se bavit s Luďkem. Než jsem k nim dojela, už kecají jako staří známí. Chlapík pochází z Běloruska. Pracuje pro soukromníka, který obchoduje se dřevem. Prý moc nevydělá, ale v Bělorusku bylo mnohem hůř. Přestěhoval se do Lotyšska kdysi dávno s rodiči. Rozloučili jsme se a chvíli ještě jedeme společně. Pak někam odbočil a my jedeme dál sami. Kopce přitvrdily: 12% dolů, hned 12% nahoru a tak dále. Do toho začalo pršet. Zahalili jsme sebe a bágly do pláštěnek a funíme dál. Déšť po chvíli ustal, kopce nikoliv. Přijeli jsme k obrovskému jezeru. Jsme ale lenoši líní, tak pořád čekáme, kdy pojedeme těsně vedle, že se vykoupeme, až jsme to prošvihli a jezero zůstalo daleko a námi. Nevadí, stejně je zima. Tak jsme aspoň v autobusové zastávce snědli roládu zakoupenou v Dagdě a pokračujeme na Rezekne. Kopečky trošku zmírnily, tak se mi to hned víc líbí.

Rezekne je sedmé největší město v Lotyšsku. Do centra jsme přijeli malebnou ulicí lemovanou starými dřevěnými domy, které tu prý nechala vystavět Kateřina II. V bance jsme vyměnili dalších 30 dolarů, protože je tu poněkud dráž, než jsme čekali. Navíc je můžeme schovat pro průjezd Lotyšskem, až se budeme vracet. Cestou jsme vyfotili zdejší pamětihodnost – Památník svobody z roku 1920 a v Minimarketu dokoupili zásoby. Za městem začalo poprchávat, tak jsme vlítli pod střechu zastávky a dali si oběd. Opět to bylo ve velkém stylu: chleba, máslo, naložené rybičky, rajčata a papriky. Pak jsme se vymotali na hlavní a vypadá to, že kopečky skončily. Ba co víc, jedeme teď spoustu kilometrů z kopce. Je až neuvěřitelné, jak jsme byli vysoko. Paráda. Ale najednou jsme se ocitli zase na rovině a před námi je přímka dlouhá 5 kilometrů. Nic tu není. Louky, lesy, pastviny. Občas pár dřevěných domků. Na zastávce odpočíváme. Kolem jede děda na starém kole. Zajímá se, kolik LATů by stálo Luďkovo kolo. Přepočítali jsme to na 400LATů (20 tisíc) a on se popadá za hlavu, že by musel prodat 2 krávy. Jedna kráva prý stojí přesně 200 LATů. Svoje staré kolo prý kdysi koupil v přepočtu za 30 LATů.

Pokračujeme po další přímce. 12 kilometrů rovně, bez jediné vesnice nebo obývaného domu. Pomalu nastává večer a my někde potřebujeme nabrat vodu. Kolem jsou jenom lesy a močály. Najednou vykoukla planinka s neobydleným stavením a dvěma strážníma budkama na vysoké věži. Luděk jde na průzkum. Docela se mu to líbí, je tam prý i pumpa na vodu. Tak jsme se tam vydali, ale pustili se do nás komáři s takovou vervou, že jsme jenom napumpovali vodu a doslova prcháme pryč. Tohle bylo fakt moc! Začíná drobně pršet. Jedeme dál, musíme za každou cenu vyjet z těch hrozných mokřad. Zcela nečekaně se objevila benzínka a u ní hospoda. Pršet přestalo, ale radši vyměníme vodu, co jsme nabrali u té pumpy, zdá se nám totiž nějaká žlutá. A když už jsme tady, tak si dáme pivo. Sedíme u piva (jedno za 0,25 LATu = asi 13 Kč) a rozhlížíme se kolem sebe. K hospůdce pravděpodobně patří menší usedlost se zahradou. Ve zdejší krajině působí jako oáza. Mají tu krásnou posečenou travičku a zatím nás nenavštívil ani jeden komár. To by byl nocleh, tamhle na té rovince… Tak jsem se s tou myšlenkou sžila, že se mi vůbec nechce jet jinam.

Luděk se vydal na obhlídku za plot. Vrací se s neuvěřitelnou zprávou. Potkal paní domu a ta nemá nic proti tomu, když si na jejich pozemku postavíme stan a přenocujeme tam. No tak super! Nespěcháme. Luděk si dává ještě jedno pivo, mimochodem moc dobré. Schází se tady mládež z okolí. Zejména jeden mladík mě dostal. Přihrkal se sem neuvěřitelným střepem, levé přední kolo drželo snad jen silou vůle, a když vystoupil, bylo jasné, že zdejší hospůdka není první zastavení na jeho cestě. Jedním slovem byl „namol“. Cosi vyřídil s kumpány, nasedl zpátky do svého vozu a s řádným odpichem, až kamínky létaly, se odporoučel středem silnice. Bude to tady ještě veselé. Radši jdeme bydlet.

Vybrali jsme si místečko mezi kůlnou a saunou. Je to opravdická finská sauna, včetně březových metliček rozvěšených všude kolem. Jen bychom si jí museli objednat den předem a zaplatit 15 LATů (750 Kč). Necháváme si zajít chuť a protože začínaj komáři, rychle vaříme bramboračku a zalézáme s ní do stanu. A pak jíme, pijeme a hodujeme, až z toho usínáme.

 

Pudinova

Denní 119,8 km

Celkem 759,3 km

 

7. den – Sobota 5.7.

 

V noci jsme se skoro vůbec nevyspali. Mohl za to zdejší, pravděpodobně dementní, pejsánek, který celou noc vyl. A když nevyl, tak štěkal. Čímž rozštěkal další psy v okolí a ti pak vyli a štěkali s ním. A to nebyl vidět měsíc, jen na severozápadě neustálý úsvit.

Ráno prcháme před komáry na sluníčko a pes chrápe. Hrůza! V noci kvílí a ve dne chrápe. Zkusila jsem na něj zaštěkat, ale nic to s ním nedělá. Snídáme jako lidi u stolečků. Když slunce zajde za mrak, komáři útočí. Jsou to bestie! Nepřestávají ani na noc, nevadí jim déšť. Jediné, co proti nim jakž takž funguje, je pražící slunce. Jenže to zase dlouho nevydržíme my. Ale vyberte si. Nemilosrdné sluneční paprsky nebo bzučení a bodance?

Nemáme se s kým rozloučit a komu poděkovat za nocleh. Nikoho totiž nevidíme. Ani včera o nás nejevili větší zájem. Možná je to lepší. Opět maličko měníme trasu, abychom se vyhnuli písku. Už tomu vůbec nerozumím. V mapě to nazývají silnicí první třídy, ale ve skutečnosti je to široká polní cesta. Když si to ale vezmu kolem a kolem: proč by tady budovali drahou asfaltku? Pro těch pár dřevěnic? Jinak tady nic není. Jenom lesy, stromy, louky a krávy. Je to tu „horší“ než v Bělorusku. Cesty užší a rozbitější, domy zchátralejší. V Rugáji jsme si naplánovali sváču. Navštívila jsem za tímto účelem postupně dva obchůdky. V tom prvním měli jen chleba a neochotnou prodavačku, druhý byl zásobený podstatně lépe. Dali jsme si jogurtové nápoje a moc dobrý sladký koláčky. Po jídle jsme ještě zkontrolovali „veloobchod“ se zbožím ála supermarket a frčíme dál. Vůbec to dneska nejede. Asi to bude protivětrem. Napravo jsme zmerčili rybníček. Provedli jsme očistu a praní a pokračujeme.

V Balvi je další svačinka: mléko a půl kila balených sušenek. Přimotal se k nám opět nějaký týpek, že má hlad a chce jíst, tak jsme mu dali dvě sušenky. Netvářil se moc nadšeně, ale odpotácel se pryč. Ještě jsme poslali textovky do Čech a jedeme. Svítí slunce, na nebi plují obláčky, kolem nás jsou mírné kopečky. Odbočili jsme na Aluksne. Moc to nejede. Vůbec tu nemají žádný pořádný vesnice. Na mapě jsou kolečka a názvy, ale ve skutečnosti jsou to vždycky 2-3 domy a autobusová zastávka. V podstatě jezdíme jenom mezi městy. Cesta se trochu zvlnila. Přijeli jsme do Aluksne, zdejšího turistického centra. Mají tu úzkokolejku (vláček jsme bohužel neviděli) a luteránský kostel. Ten se pozná podle toho, že má na věži místo kříže kohouta. Provedli jsme dokumentační fota a šli na pivo.   

Zde jsme za jedno zaplatili 0,4 LATu (asi 20 Kč). A jak tak doplňujeme pivinky do krve a nasáváme vůně jídla, dostali jsme hlad. Navíc porce jídla vypadají velmi lákavě. Tak jsme si každý objednali jedno malé jídlo za 1 LAT. Názvy jídel mají pouze v lotyštině, a my jsme do poslední chvíle absolutně netušili, co jsme si to vlastně dali. Nakonec to bylo výborné. Já jsem měla bramborák se smetanou a Luděk zapečený chléb s vajíčkem a salámem. Tak jsme tím aspoň vyřešili oběd.

A teď ještě potřebujeme zjistit, jak je to s hraničním přechodem v Ape. Je totiž podobně jako v Druji označen pouze prázdným trojúhelníčkem a další zbytečné objížďky už nechceme riskovat. Před hospůdkou stojí taxík. Vznesli jsme dotaz - rusky. Taxikář mluví perfektně. Ale o přechodu toho moc neví. Neváhá však, bere do ruky telefon a někomu volá. Mluví spolu rusky. Pak volá někomu jinému. Plynule přešel do lotyštiny. Z hovorů vyplynulo, že máme raději použít jiný přechod, že opravdu jde o přechod pro místní a my bychom mohli mít problémy. Tak děkujeme. Lidé jsou zde mnohem přívětivější a ochotnější.

Nabrali jsme směr Marinkalns a dali si dobrovolně 4,5 km po písku. Jedeme na ten „jistý“ přechod. Najeli jsme na hlavní, po které zase nic nejezdí. Vystoupali jsme dva táhlé kopce, zatím nejdelší na této cestě. Pomalu začínáme hledat nocleh, chceme spát ještě v Lotyšsku. Ale je to tu špatný, vysoká tráva, křoví a komáři. Navíc přítomnost černých mraků za námi ve mně vyvolává obavy z případné bouřky. No prostě nám žádné místo není dost dobré. Ale zatím to nevadí. Na hranice je to asi 10 kilometrů. Zkoušíme další a další odbočky. V jednu chvíli už to vypadá nadějně. Travička u opuštěné stodoly s hromosvody. Jenže je poblíž domek, tak se radši jdeme zeptat. Přeci jenom, co kdyby to byl jejich pozemek. Z polorozpadlého domu vykoukla rozespalá (nebo nalitá?) babka v noční košili a chlap. Nejprve absolutně nechápou, co chceme, ale nakonec nejsou proti. Stodola je prý „sovětu“ a můžeme si dělat, co chceme. Během hovoru jsme za oknem uviděli ještě jednu obyvatelku domu. Mohlo jí být tak 150 let. Máme z toho hrozně divný pocit. Ti lidi se nám vůbec nelíbili. A navíc jsme během chvíle obdrželi asi 50 bodanců od komárů. Je rozhodnuto, kašleme na to a jedeme pryč z tohohle komárna!

Vrátili jsme se na silnici a rychle šlapeme do pedálů. Po dvou kilometrech přijíždíme na hranici. Tajně doufáme, že překročením do Estonska zůstanou všichni komáři za čárou. Budova celnice je nově postavená ve stylu původní estonské architektury – z kamene. Škoda, že se s tím dělali jen na pár let provozu. K čemu to po vstupu do EU bude sloužit? Nechají jí zchátrat? Kdo ví...  

Je tady pouze jedna přepážka, kde se odehrávají vstupní formality do Estonska. Výstupní nikoho nezajímají. Musíme jít dovnitř a nechat si zkontrolovat pasy. Před námi je banda motorkářů z Norska. S jedním se anglicky bavíme. Spí taky venku, kde se dá. Na komáry mají speciální mast. Před hodinou je prý přepadl šílený slejvák. Tak to byly ty černý mraky za námi.

Dostali jsme razítka a ve 20:30 našeho času vjíždíme do Estonska. Lotyšsko jsme na pár dní nechali za sebou. Najezdili jsme v něm 275 km, ale ještě ho při zpáteční cestě jednou navštívíme.

 

 

 

Nahoru                                                                 Pokračování