Nocleh opět v Lotyšsku

Pláž Baltu

Luděk po pás v hlubinách :-)

Markéta a bolševníky v NP Gauja

Nocleh v národním parku u řeky Gauja

Výměna prasklé zadní osy v Césis

Cyklostánek v Césis zachránil Markétě zadní kolo

Výměna zadního kola nebyla zadarmo

Přehrada na řece Daugava

Luděk ráno pospíchá do koupelny

Naše nocležiště na břehu Daugavy

Silnice P88 do Bausky (písek a hlína)

Značka KONEC ASFALTU - to se u nás naštěstí nevidí

Zámek v Pilsrundale - postavený podle vzoru Ermitáže

Na přechodu do dosud nenavštívené Litvy

  

 

        Kapitola pátá - Lotyšsko podruhé

 

           

Lotyšska jsme si dnešní večer moc neužili. Na první odbočce jsme to loupli do lesa. Dalo by se jet až k moři, ale zahlédli jsme tam auto, tak jsme uhnuli jinam a našli krásný plácek mezi sosnami. Za hučení moře a nezbytného soustavného bodání komárů stavíme stan a vaříme čočku s cibulí a párkem. Pak jsme zalezli do stanu a všechno snědli. Bylo to moc dobré! A teď už dobrou noc!

 

Ainaži

Denní 122,2 km

Celkem 1665,5 km

 

15. den – Neděle 13.7.

 

Budíme se až po osmé a to ještě jen díky sluníčku, které začalo pražit na stan. Ráno opět vychvalujeme, jaké jsme objevili krásné místečko. Je až neuvěřitelné, že takhle krásný a hlavně čistý les je hned u hlavního mezinárodního tahu. Snídáme chleba a housky s nutelou. Došlo i na zbytek marmelády. Bylo to naše poslední jídlo. Namazali jsme se krémem na opalování a vyrážíme. Je docela vedro.

Opět maličko upravujeme trasu, protože je z velké části vedena po písčitých cestách. Takže nejprve jedeme po hlavní A1-VIA BALTICA, provoz zatím docela ujde. Všude míjíme spoustu stopařů. Ve Svetciems jsme zastavili a jdeme nakoupit. Jenže tady nic nemaj, tak jsme koupili jen chleba, sýr, zmrzlinu a Kvas v lahvi. Luděk se rozhodl, že tomuto pití, které jsme prvně ochutnali v Bělorusku, přijde na chuť. Nemuseli jsme se ani nijak přemáhat, stačilo pár loků a zachutnalo nám to.

Luděk podle mapy odtušil, že jsme kousíček od pobřeží a potom už nebudeme a tak vyhlížíme odbočku, abychom si ještě užili moře a nemuseli k němu dělat příliš velkou zajížďku. Jako na zavolanou tady zrovna je parkoviště a přístup na krásnou bílou pláž plnou jemného písečku. Dotlačili jsme kola rozpáleným pískem k vodě a převlékli se do plavek. Dneska nám výjimečně svítí sluníčko, ale voda je zase studená! Rychle jsme se vyráchali a už jsme zase na silnici a supíme směrem na jih. Provoz poněkud zhoustl a je dost nepříjemný. Naštěstí jsme po 15ti kilometrech odbočili.

Zase jsou tu kopce! Ostatně jako vždycky, když se jede od nuly, od moře. Trošku jsme prohnali lehčí převody, aby nezahálely, a jsme v Limbaži. Docela hezké městečko. A přestože je neděle, mají tu otevřený obchod. Je o dost lepší než ten poslední. Konečně můžeme pořádně nakoupit. A hned jsme to v parku na lavičce zase snědli. Splácali jsme uzenou rybu s chlebem, meloun a pivo. Snad se z toho nepotento! Raděj rychle z města, kdyby přišla potřeba.

Při výjezdu z města je benzínka s kompresorem. Konečně by mohlo dojít na výměnu mého vadného pláště. Luděk sundal zadní kolo. Trochu ho zarazilo, že mu při tom zůstala v ruce osa a vypadaly všechny kuličky. Zatrsakr, tak tohle je trošku horší. Osa je zlomená. Nechápu, jak jsem na tom mohla jet, protože mám v živé paměti Expedici ´99, kdy praskla zadní osa Martinovi při stoupání pod Tatrami a neujel dál ani metr. Musel mít tenkrát jiný systém. Já jsem vlastně celou dobu jela jenom na tyčce rychloupínáku. Je to docela průšvih. Sesbírali jsme kuličky a řešíme co dál. Jdeme se zeptat dovnitř, jestli tady v okolí není nějaký obchůdek nebo aspoň někdo, kdo rozumí kolům. Prodavačka samozřejmě neví o ničem. Navíc je neděle, tedy všechno zavřeno. Do dalšího města 50 kilometrů. A samozřejmě otázka, jestli tam něco koupíme. Podle mapy je to něco většího, ale jak se Luděk vyjádřil, kdo ví, co tady v tom pravěku budou prodávat.

No nic. Nemáme na vybranou. Luděk vyměnil plášť, prasklou osu nandal zpět a celé to pořádně utáhl. Budeme doufat, že to aspoň chvíli vydrží. Zpočátku jedu opatrně. Pořád koukám dozadu, kdy se mi to rozpadne. Ale zatím se zdá, že vše drží. Pomalu na to přestávám myslet a jedu normálně. Konec konců, kdo ví, kdy osa praskla a jestli bychom na to přišli, kdybychom na benzínce nesundali zadní kolo. Jede se hezky. Krajina je zvlněná a je to příjemné. Vítr máme v zádech, takže mírné kopečky zdoláváme hravě a dolů to pěkně sviští. Jsou tu lesy, louky, sosny, berjozy, kupky sena, dřevěné domy a jezera. Zrovna kolem jednoho většího projíždíme, je tam i nějaký kemp. A rostou tu bolševníky. Vjeli jsme do národního parku u řeky Gauja a blížíme se k Césis. To je to město, kde doufáme, že budeme zachráněni. Teď už to vydrží!

Konečně jsme vjeli do Césis. Přejeli jsme řeku Gauja, vypadá lákavě. Kdyžtak se sem vrátíme na nocleh. Teď ale jedeme do města na průzkum, jestli tu mají cykloobchod a má cenu se sem ráno vracet a nebo jestli musíme jet dál.

Od řeky vede do města prudký a táhlý dokopec. Stoupáme a funíme a jsme zvědaví, jestli tady něco pořídíme. Zatím to vypadá bledě, jen pár domů mezi stromy. Radši jsme se zeptali. Centrum je prý ještě dál a cykloobchůdek tam prý taky je. Tak jedeme.

Ocitli jsme se na náměstí. Je to tu překvapivě hezké. Kruhový objezd, vysoké domy, kostelík, památník na boje s bolševiky v roce 1920 a spousta obchodů. A dřevěná budka a oranžový stan jako prodejna kol. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že i dneska v neděli měli otevřeno do 18ti hodin. Bohužel je něco po sedmé a to tady už nikdo není. Škoda. Nakukujeme do stanu, jestli něco nevykoukáme. Vevnitř ale mají jenom kola. Jaktože se nebojí, že jim to někdo ukradne? Nejsou to žádné laciné plečky. Stačilo by přeci jen otevřít zip a přeštípnout drát. Pak jsme v rohu objevili čidlo zabezpečovacího systému, ale stejně! Přeštípnu, ukradnu, odjedu. Než majitele vytáhne alarm z postele, jsem dávno pryč. Náhradní díly prodávají asi v té budce. Snad zítra budeme mít štěstí a budou mít tu správnou osu.

Vracíme se zpátky na náměstí. Oslavili jsme 50 km na prasklé ose mlékem a vánočkou a vydáváme se zpátky z kopce k řece. Ale ouha! Nemůžeme trefit cestu, po které jsme sem přijeli. Po poradě a cyklistkou, která kvůli Luďkovi málem spadla z kola, konečně najíždíme na správnou silnici a svištíme dolů do údolí. Uf uf! Tohle budeme muset ráno znovu vydupat.

U řeky to při bližším průzkumu není tak ideální, jak se prvně zdálo. Nemůžeme najít flek, kde by nebylo auto nebo bordel (nepořádek). Lidi si tu dělají pikniky a ohýnky, všude se válí odpadky, ohlodané kuřecí kosti – a to jsme v národním parku! Tohle mě vždycky dokáže rozčílit. Přijedou sem autem, vyvalí se do křesílek, hlasitě řve kazeťák a když jedou zpátky, nejsou schopní po sobě ani udusit oheň nebo odvézt odpadky. Autem. My jedeme na kole a všechno po sobě poctivě odvážíme.

Zatímco se prodíráme cestičkami v podrostu, piknikáři pomalu začínají odjíždět. Tak jsme zabrali pěkné místečko s lavičkami a stolečkem a stan postavili daleko od bordelu, který tady někdo zanechal. Zelňačku jsme povečeřeli dneska výjimečně venku. Není tu tolik komárů a těžko říci, jestli za to náhodou nemůže opodál doutnající ohniště.

Jinak je tady docela frmol. Kousek vedle přišli dva malí kluci s rybářskými pruty a stavějí stan. No to ne! Snad nebudou dělat moc velký hluk. Ale pak objevili lepší plácek a přesunuli se tam, taky jsme jim asi vadili. Když už ležíme, přijelo auto. Podle hlasu kluk a holka. Nejprve to vypadá, že tu budou taky tábořit, pak je chvíli ticho a nakonec odjíždí. Tak snad konečně dobrou noc!

 

Césis

Denní 109,5 km

Celkem 1775,0 km

 

16. den – Pondělí 14.7.

 

Ráno je zataženo a nad řekou se válí mlha! Že my jsme se nevykoupali večer! Teď se nám moc nechce. Během snídaně ale mraky odpluly a hned praží slunce. Využili jsme toho a vlezli do vody. Po očistě balíme a jedeme. Oheň v ohništi pořád od večera doutná.

Podruhý jsme vyfuněli kopec od řeky a hurá do krámku! A ještě větší hurá, když jsme zjistili, že osu mají. Poslední! Rozkrámovali jsme se ve stínu kousek od obchůdku. Ale aby všechno nebylo tak jednoduché, Luďkovi nejde vyndat druhá půlka osy. Zjistil totiž, že nás kdesi opustily sikovky. Pravděpodobně jsme je nechali včera v Limbaži na benzínce. Tak se vydal s celým zadním kolem do krámku a vrátil se až za chvíli, že prý je tam ochotný klučina, který mu s výměnou pomohl a že už je to hotovo. Jenže tahle nečekaná akce trochu nabourala náš lotyšský rozpočet, tak musím do banky vyměnit dolary za pár LATů, abychom měli na zaplacení. Za 20 dolarů jsme dostali 11,03 LATu a 3,12 jsme zde hned nechali. 2,12 (asi 110 Kč) za osu a 1 LAT (50 Kč) tomu klukovi za pomoc, ačkoliv nic nechtěl. Luděk si ještě opravil odpadlý drátek ve světýlku a frčíme do obchodu. Je 11 hodin. Koupili jsme klasiku: mléko, jogurty a koláčky. V parku jsme to snědli a honem pryč z města.

Jedeme po výpadovce na Rigu. Na místní poměry je docela hodně zvlněná. Máme vítr v zádech, což vždycky dost pomůže. V Siguldě, po 40 km odpočíváme a nad mapou plánujeme, jak dál. Všechny asfaltky se paprskovitě sbíhají do Rigy. My ale potřebujeme jet napříč a tam žádná asfaltová silnice nevede. Jenom samé žluté = písek. Zvažujeme i možnost jet kus vlakem, ale opět všechno vede do Rigy a museli bychom přestupovat.

Nedá se nic dělat. Přes Rigu jet nechceme, tak si holt dáme 40 km po šotolině. Ale to až zítra, dnes bude ještě asfalt. Opouštíme Siguldu a nalevo je obchoďák typu OBI. Luděk připomenul, že by nebylo od věci podívat se po nových kleštích. Prý by se mohly hodit, kdyby se něco stalo. A protože měli jedny pěkné polské a ne moc drahé, tak jsme je koupili. A potom už definitivně opouštíme Siguldu.

Vyjíždíme za město. Nalevo od nás visí černý mrak. Rychle odhadujeme, kterým směrem jde. Naším. Zrychlujeme. Bohužel jsme mu neujeli. Nasunul se nad nás a v minutě se spustil slejvák. Zastavujeme pod stromem, házíme přes sebe pláštěnky a čekáme, až to přejde. Za chvíli je po dešti, ale mraky jsou pořád a navíc několikrát zahřmělo. Rychle uháníme někam, kde se budeme moct schovat. Za námi se ženou další černý mraky, ale my už jsme v Málpils a jedeme do centra. No, do centra … Je tu pár paneláků, dva obchody a hospoda. Jdu koupit chleba, máslo, sýr a papriku k obědu a pak zalejzáme pod stříškou. Právě včas. Spustila se další vlna lijáku, tentokráte doprovázená bouřkou. Hlavní tah nás ale míjí. Během jídla to odešlo, ale vzápětí přichází další vlna. Hergot, to je tedy síla. Tak jsme si dali ještě čokoládu. Naladili jsme střední vlny, kde to práská jako o život. A vůbec se počasí chová jinak, než v Estonsku. Tam bylo stabilně škaredě nebo hezky po celý den, ale spíš to první.

Přišli nás navštívit místní chalani. Chystají se prý příští rok do Prahy na hokejový šampionát. Ten jeden umí perfektně rusky. Když jsme se ho zeptali, zda se naučil ve škole, tak řekl, že sám, že má kamaráda Rusa. Dlouho s nimi diskutujeme, ale jakmile se trochu vyčasilo a přestalo pršet, mažeme pryč. Ani se moc neochladilo. Zataženo je pořád, napravo to bouří, ale to už se nás netýká. Spíš mi dělá starosti bouřkový mrak, který se vytváří nalevo.

Krajina se narovnala a kromě neustálého sledování vývoje oblačnosti se neděje nic zajímavého. Na silnici se vyrojily spousty malých žabiček a po poli chodí čápi a hodují. Jedeme asi 12 kilometrů po absolutní přímce, navíc bez jediné vesnice. Cesta je dost děs, samá díra, hrbol a záplata, ale hlavně že je zatím asfaltová. Aspoň tu nikdo nejezdí a máme klid. Zničeho nic uprostřed pustiny vyrostla malá benzínka. A mají tu i kompresor. Neuvěřitelné. Jako obsluha je tady mladá holka. Doplnili jsme vodu na WC pro personál. Z Málpils do Kegumsu to je 40 kilometrů a my jsme to zvládli za 2 hodiny.

Kegums je děsná prdel. Mají tu vlakové koleje, hlavní silnici a řeku Daugavu. A na řece je přehrada. Tu jsme přejeli a hledáme nocleh. To kvůli mně a obavám z případné bouřky, protože Luděk vymyslel, že zde u řeky jsme na nejnižším možném bodě široko daleko. No tak dobrá. Já se stejně nikde necítím bezpečně J.

Vjeli jsme do lesa na prvním vhodném místě. Shodou okolností je to přesně naproti neasfaltové písčité odbočky, která nás zítra čeká. Sice trochu remcám jako vždycky (je to buď moc blízko u vody nebo málo schovaný mezi stromy), ale když vidím černý mraky, co se sem ženou, tak rychle vybaluji stan a pomáhám při stavbě. Najednou padla tma, jde z toho až strach. Prý zhruba takhle vypadalo zatmění slunce v místě „tzv. totality“, což byl pás území s úplným zatměním slunce. Naštěstí už máme postaveno, tak jsme zalezli do stanu a vykukujeme ven. Očekáváme minimálně apokalypsu, protože nástup černočerné tmy byl opravu dramatický. Ale nic. Jak rychle to přišlo, tak to zase odešlo a venku už je jasněji. Stejně se tam ale nedá kvůli komárům vařit. Zůstáváme zalezlí. Já vařím „mámino kuře na paprice“ a Luděk posílá SMSky. Dlouho nám žádná nedošla, tak testujeme, co se děje. Odepsal akorát Láďa. Po večeři jsme hned usnuli.

 

Kegums

Denní 102,9 km

Celkem 1878,0 km

 

17. den – Úterý 15.7.

 

V noci bouřka nepřišla, ani nepršelo. Ráno navíc svítí slunce. Hurá! Balíme. Luděk se jde koupat. Pohled na něj způsobil, že i já se za chvíli ráchám v mělké vodě přehrady.  

Je tu ovšem silná vrstva bahna, takže není radno se příliš rychle pohybovat. Posnídali jsme chleba s bílou vanilkovou nutelou a jedeme. Sotva jsme najeli na silnici, hned z ní zase sjíždíme na písek. Je tady silniční služba: 2 bagry radlicí urovnávají cestu. Bohužel je předjíždíme a frčíme po neupraveném písku. Oproti předpokladům to docela jde. Až na auta, hlavně náklaďáky, co tady jezdí. S nimi jsme absolutně nepočítali.

Po osmi kilometrech se napojujeme na silnici P88 do Bausky. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, opravdu je to podle mapy 1. třída. Třebaže není asfaltová. Je ale o něco lepší, než ta předchozí. Je hladká a bez kamenů, skoro žádná roleta. Jede se po ní docela dobře. Krajina kolem je nezajímavá a kromě toho, že se na nás čas od času z nějakého domu vyřítí pes (naštěstí ho většinou zbrzdí konec řetězu), se neděje nic mimořádného.

Po 20ti kilometrech jsme přijeli do Vecumnieki. Je to první obec dnes na trase. Nakoupili jsme a posvačili mléko a jogurty. Mléko samozřejmě zase nebylo mléko, ale podmáslí. Kurňa, jak to mám poznat?! Mléko je PIENA, ale PIENAS už je podmáslí, smetana a kefír se taky řekne dost podobně. Navíc to maj všechno ve stejných litrových nebo půllitrových sáčcích. Ještě že Luďkovi tyhlety mléčné výrobky nevadí. Vyzkoušeli jsme další značku kvasu, Luďkovi totiž zachutnal.

A zase jedeme. Máme za sebou necelou půlku dnešní neasfaltový anabáze. Doplňuji: tu lepší půlku. Protože to, po čem se teď kodrcáme z Vecumnieki je děs a hrůza. Kameny, hrboly, roleta, díry. Do toho spousta aut. A rozhodně se neobtěžujou zpomalit, když nás vidí! Naopak mám pocit, že nás přes ty mraky prachu, co se kolem nich vytvoří, vůbec nevidí. Napatlali jsme se opalovacím krémem, protože od rána slunce nemilosrdně praží a na silnici není žádný stín. A pak se pozvolna posunujeme krajem, pomalu přibývají kilometry, až mi Luděk do vysílačky oznamuje tu krásnou zprávu, že už vidí začátek asfaltu. Pro mě to v tu chvíli znamená ještě asi kilometr utrpení. Konečně to máme za sebou. Překonání čtyřiceti pěti kilometrů po písku jsme oslavili broskvovým TANGem a hned zase pokračujeme.

A je to tady! Luděk má první defekt. Na předním kole. Předčasně jsme jásali, že se nám letos vyhnou. Ještě jsme stačili dojet k benzínce, ale kompresor tu stejně nemají. Tak jsme zajeli do stínu za budku a začali s opravou. Vypadá to pouze na vadný ventilek. Luděk vyměnil gumičku, ale když to všechno zase nasadil zpátky a chystáme se vyjet, přední kolo opět charakteristicky měkne. Tak znova. Sundat přední kolo, sejmout plášť a najít dírku. Nakonec jsme našli jednu úplně malinkatou, od tenoučkého drátku zapíchnutého v plášti. Zalepeno a jedeme. Trocha statistiky: první defekt po 1920 km! To je úspěch.

Odjíždíme už snad definitivně. Hned jsme vjeli do Bausky. Je to menší město na soutoku dvou řek, ale vůbec tu nezastavujeme a hned frčíme dál na Eleju a na Lotyšsko-Litevskou hranici. Jede to krásně, ale slunce nechutně pálí. A začal se ozývat žaludek, že prý mu tam máme něco přihodit. Jenže po cestě není žádná vesnice, kde bychom nakoupili. Ne že bychom neměli svoje zásoby, ale chceme utratit všechny Lotyšské LATy. Co s nimi v Litvě?!

Silnice nevede skrz žádné sídlo, tak jsme museli odbočit do městečka – spíš vesnice – Pilsrundale. V obchůdku jsme koupili naložené rybičky a pivo a za poslední haléře vážené sušenky. Opět jsme utratili všechno. To je výhoda tyhlety sušenky. Řekli jsme, že máme posledních pár šupů a prodavačka nám jich naházela do pytlíku přesně tolik, kolik máme penízků. Navíc jsou výborné! Chutnají asi jako naše esíčka.

Pak jsme to všechno snědli ve stínu altánku a po jídle se jedeme podívat na zdejší pamětihodnost. Stojí tady totiž zámek, postavený slavným ruským architektem italského původu B. F. Rastrellim, který je mimo jiné autorem světoznámé Ermitáže. Opravdu se jí trochu podobá! Je to nevysoká stavba s podobnými architektonickými prvky, jaké jsme viděli právě v Rusku. A my to objevili takhle úplnou náhodou, neplánovaně! Krásné!

A zase jedeme! Do Eleji to jede úplně neuvěřitelně. Luděk šlápl do pedálů a zmizel kdesi za obzorem. Zůstala za ním jen žíznivá čára. Já jedu pomaleji, ale i tak mám na tachometru neustále 28-30 km/hod. Je teda strašnej hic! V Eleji chvíli oddychujeme po tom sprintu a pak se vydáváme na hranice. Jsou odsud jen 5 kilometrů. V 18:30 jsme tam. Bez výraznějšího zájmu celníků jsme překročili hranice a vrátili se tak zpátky do našeho časového pásma. Stejně jsme se - až na odjezdy trajektů - řídili naším časem. V Lotyšsku jsme při druhém průjezdu našlapali 310 kilometrů, celkově tedy 585 km.

 

 

 

Nahoru                                                                 Pokračování