Vjíždíme do Republiky Polské

Balíme - dneska už bohužel do auta

Před odjezdem domů

Pohled na Sněžku z polské strany

  

 

        

Kapitola sedmá - Polsko a návrat domů

 

 

           

Kapitola sedmá – Polsko a návrat domů

 

Poláci jsou podnikaví. Už na hranicích mají Kantory (směnárny). Tak jsme vyměnili 20 dolarů za polské Zloté, abychom měli zítra na cestu, kdybychom si chtěli něco koupit, případně na benzín. A už projíždíme pod nápisem Rzeczpospolita Polska.  

Hnedka zkraje jsme zmerčili rybník. Neváhali jsme ani minutu a skočili do vody. Je krásně čistá a teplá. Poslali jsme Láďovi dotaz, jak už je daleko a pokračujeme zvlněnou krajinou s větrem v zádech. Po skvělém asfaltu to jede jako po másle. Luděk se navíc na pár kilometrů zavěsil za jakéhosi strýce. Zmizeli mi z očí. Chlapík naštěstí brzy odpadl a Luděk na mě čeká. Už máme stovku a jedeme dál. Kam asi tak dneska dojedeme? Za 7 kilometrů je benzínka, tak co třeba tam? Stejně potřebujeme nabrat vodu. Kolem nás je to hezký. Husté lesy a jen velmi málo aut.

A jsme tady. Jmenuje se to tu Fracki. Místo, kde ukončíme naší letošní cestu. Míříme k benzínce pro vodu. Luděk se zase s kýmsi vybavuje. Jsou to dva Poláci kolem 55 let. S objemnými batohy na zádech jdou pěšky z Vilniusu do Zlatých hor u Jeseníku. Cesta jim potrvá zhruba měsíc. Každý rok prý takto chodí, vloni šli například z Petrohradu do Vilniusu. Taky blázni! Nabrali na pumpě vodu a míří do lesů hledat nocleh.

My jsme udělali totéž, ale koupili jsme si ještě pivo a napsali Láďovi. Odpověď přišla hned. Nachází se prý ještě asi 200 kilometrů odsud. To jsou 2-3 hodiny cesty. Přesunujeme se do lesa nedaleko benzínky, stavíme stan a vaříme rýži se sojovým masem po čínsku. Povečeřeli jsme tradičně ve stanu, protože komáři jsou i tady a čekáme, až Láďa napíše, že dorazil. Je ¼ na 11, snad přijede brzy.

V polospánku slyším pípnout mobil. Zpráva zní „Tak jsem tady :o))“ Je 23:10. Luděk se obléká a jede Láďu vyzvednout na pumpu. Byli zpátky během 5 minut. Jen jsme si řekli AHOJ a zalezli jsme. Luděk zpátky do stanu a Láďa do auta. Všechno si povíme ráno, dobrou noc.

 

Fracki

Denní 109,1 km

Celkem 2466,9 km

 

22. den – Neděle 20.7.

 

            Vstáváme v 7:30. Snídáme a balíme. Ale ne do báglů na kola, nýbrž vše házíme do auta. A kola na střechu. Je pár minut před devátou a my vyrážíme. Řídí Luděk. U otevřeného krámku ve vesnici jsme zastavili a nakupujeme vážené sušenky a kvas na cestu. Překvapuje nás, že oboje mají. I když sušenky už naporcovaný v pytlíkách a kvas jenom litrovej. Už to není jako v Pobaltí a Bělorusi, kde měli sušenky v krabicích a nabírali je lopatičkou do igelitového pytlíku a kvas se čepoval přímo z malých cisteren do skleněných půllitrů. A v Pobaltí už byl jen v PET lahvích. Litujeme, že jsme včera nepokračovali dál na kole, protože jsou tu pořád lesy a silnice vede dlouho mírně z kopce. Možná nám to ale z auta jenom tak připadá.

Po chvíli jsme ale lesy opustili a vjeli do rovin a nudného Polska, jak ho známe z cesty sem. Je neděle, všude chodí davy lidí do kostela. Je až neuvěřitelný, kolik jich je.

Ve ¾ na 1 vjíždíme do Varšavy. Máme skvělý čas. Varšavou se trochu motáme, ale aspoň máme šanci si jí prohlédnout, byť jen z okénka auta. Za hlavním městem na benzínce jsme si dali teplé jídlo a kluci se vyměnili. Řídí Láďa. Je příšerné horko. Míříme na Wroclav.

Cesta je pěkný vopruz. Vůbec to neutíká. Celé Polsko je jedna velká vesnice. Hrůza. Holčička na dopravní značce už nenese balónek, ale hlavičku mrtvého bratříčka nebo kamarádky J.

Rozhodli jsme se pro přechod hranic za Jeleni Gorou místo Náchoda. Budeme potom mít rychlejší cestu do Prahy. Láďa je naštvaný, protože už jedeme 2 hodiny bez přestávky a on si chce zakouřit. Jenže my zase nechceme zastavovat a tak jedeme až do Jeleni Gory a teprve tam děláme pauzu na benzínce. Za poslední Zlotý tankujeme benzín. Je odsud překrásný pohled na hřeben Krkonoš a na Sněžku. Vychutnáváme si jej, protože takto vysoké hory vidíme po třech týdnech horské abstinence. Navíc naší nejvyšší horu z polské strany vidím poprvé v životě. 

Vystřídala jsem Láďu za volantem. Stoupáme serpentýnama na hraniční přechod do Čech. Konečně jsme tady. Přijeli jsme k okénku, ale nemáme připravené pasy. Kluci prohledávají tašky. Polský celník je netrpělivý a poklepává rukou na rám svého okýnka, jakoby za námi byla kilometrová fronta. Vyzývá nás: „proše šukat na parkoviště“. Smějeme se, ale couváme dle jeho přání kousek zpátky. Pasy jsme našli, takže hurá do Čech. Je 21:15 a my překračujeme Granicu panstva.

Silnice v Čechách od Harrachova je ve strašným stavu. Samé uzavírky. Dělají tu nový asfalt. Zastavujeme v malém motorestu na večeři. Potom řídí Luděk, protože já si vyřizuji hovor s kolegyní Martinou, co se během mé nepřítomnosti dělo v práci. A že toho bylo dost!

Pak už jsme najeli na dálnici a nic zajímavého se neděje, tak jako vždy při cestě po dálnici. Do Prahy přijíždíme ve 23:10 hodin. Ani nevybalujeme. Auto jsme i s koly na střeše šoupli do garáže na Chmelnici. Zítra je taky den.

Tády dády dá. Tak to je konec naší cesty.

 

Praha

 

Autem 850 km

Na kole 0 km

 

 

Na kole najeto celkem 2466 km.

 

 

 

 

 

Epilog

 

A co dojmy? Tradičně jsme rádi, že jsme tam byli  a mohli si o všech zemích udělat vlastní obrázek. Z každé země několik nej, tak, jak jsme je viděli našima očima: Nejdůmyslnější dopravní značky mají v Polsku, nejzachovalejšími komunistickými symboly disponuje Bělorusko,  Lotyši nasadili nejtvrdší kurs své měny, nejhezčí město byl Tallinn v Estonsku, nejhezčí přírodu nám předvedli v národním parku Trakai v Litvě. Nejvyšší horu jsme zdolali v Estonsku, nejsilnější bouřky byly v Litvě. Nejdelší dny jsme zažili v Estonsku a nejširší silnice postavili v Bělorusku. Komáří nej… si odnesl estonský ostrov Hiiumaa a po šotolině jsme se nejvíc nakodrcali v Lotyšsku. Nejvyspělejší nám připadala Litva a nejlepší pivo měli v Estonsku. Nejlépe jsme lidem rozuměli v Bělorusku, tamní lidé, ale byli nejméně příjemní. Nejvíce cyklistů-báglíkářů jsme potkali v Estonsku, nejlevněji bylo v Bělorusku. Nejhustší provoz jsme zažili v Polsku, nejpohodovější v tomhle směru bylo Bělorusko. Nejhorší byrokracii nám připravilo Bělorusko, největrněji bylo v Estonsku. Nepřímější silnice mají v Polsku, nejvtipnější názvy obcí mají v Estonsku (Uulu, Kunda, …). Nejzajímavější využití bludných balvanů jsme viděli v Bělorusku, nejzaostalejší nám připadal lotyšský venkov. V Polsku je největší návštěvnost kostelů, v Lotyšsku je mezi obyvateli největší podíl Rusů. Nejvíce jezer je v Estonsku, nejvíce stopařů jsme potkávali v Lotyšsku. Nejvíce bříz roste v Bělorusku, nejvíce bolševníků v Lotyšsku. Nejvíce českých turistů jsme potkali v Litvě, nejsmradlavější mléko prodávali v Bělorusku. Největší bordeláři jsou Lotyši, nejpořádnější nám připadalo Bělorusko. Nejvíce větrných mlýnů stojí v Estonsku, nejméně kopců je v Litvě. Nejchladnější počasí bylo v Estonsku, nejteplejší v Litvě. Nejstarší památky měli v Estonsku, nejvíce křížů na jednom místě v Litvě. Nejpůvabnější autobusové zastávky mají na estonském ostrově Hiiumaa, nejvíc jich ale je v Bělorusku.  

Prostě se nám tam líbilo a víte co? Nejlepší bude, když se tam sami pojedete podívat.

                                                                                                                                            Markéta a Luděk, 2004

 

 

Nahoru                                                                 Trasa