Praha - nakládáme
První zastávka - Chlumec nad Cidlinou

V textu zmíněná dodatková cedulka ke značce

První ráno na cestě (Polsko)

  

 

        

Kapitola první – Odjezd a Polsko  

 

0. den – Sobota 28.6.2003

 

            V osm ráno vyrážíme z Kunešový. Nejprve jedeme na Chmelnici, kde nabíráme Láďu, počítač s monitorem a obrovskou tašku. Jsme naložený až po střechu, Favorit má chudák co dělat, aby nás vůbec uvezl. Levý zadní tlumič jde při zhoupnutí až na doraz. Míříme na starou Poděbradskou. Máme totiž echo, že dnes probíhá policejní akce zaměřená na kontrolu dálničních nálepek. A tu my nemáme. Řídím já. Neděje se nic zajímavého. Je docela provoz, lidé už odjíždějí na prázdniny a dovolené. Minuli jsme nejméně tři policejní kontroly. V Chlumci nad Cidlinou svačíme karbanátky a Luděk se pokouší vydyndat z bankomatu nějaké bankovky, abychom měli na benzín. Marně. Prý překročil limit nebo co.

            Další zastávka je v Náchodě. Potřebujeme sehnat něco, na co by se dala uchytit vlajka. Tu jsme totiž včas nestihli připravit; jen jsme jí vytiskli na kus bílé látky. Nakonec jsme koupili dlouhý svařovací drát a jedeme na hranice. Posíláme poslední SMS za levné peníze. Ani jsme se nenadáli a jsme v Polsku. Celníci jenom stojí a mávají na projíždějící auta. Vidina vstupu do Evropské Unie (a následné zrušení celních kontrol na hranicích) je pro ně pravděpodobně demotivující faktor. Polská silnice je překvapivě ucházející. Dojeli jsme do Zabkowic (mimochodem moc hezké město), vyměnili české koruny za polské zlotíky a řízení se ujal Luděk. Je 13 hodin a máme za sebou 250 kilometrů. Nic moc. 600 máme ještě před sebou.

            Nudná rovná krajina, na silnici hustý provoz, žádné dálnice. Tak to je Polsko. Dojeli jsme do Wroclavi. Je tu děsnej blázinec. Špatné značení výpadovek, na křižovatkách nejsou pruhy pro řazení aut, ještě že Poláci nejsou agresivní řidiči. Vymotali jsme se bez bloudění, ale Luděk se za volantem pěkně zapotil. Uf! Ale to horší máme teprve před sebou. Míříme na Varšavu.

            Poláci jsou neskuteční. Vedou mezinárodní silnice přes centra měst a obcí, budování obchvatů nebo městských okruhů jim nic neříká. Stojíme fronty na semaforech a dlouhé kilometry se posunujeme maximální povolenou rychlostí šedesát kilometrů za hodinu. Navíc se zdá, že celé Polsko je jedna velká nekonečná vesnice. Jakmile skončí jedna obec, po pár stovkách metrů navazuje další. Mimo města desítky kilometrů v hlubokých vyjetých kolejích. A to nejedeme po bůhvíjakých silnicích, ale po mezinárodních třídy E. Zlý sen!

            Posloucháme cédéčka a koukáme se z okna. Krajina nic moc. Bavíme se sledováním dopravních značek. Polština je prostě půvabná. Drogova pomoc, Uvažaj na drogach, Droga do školy – to je jenom malý zlomek dopravních značek objevujících se podél cest. Také zvláštní značka Holčička na přechodu – nemůžeme se shodnout, jestli drží v ruce balónek, bonbon nebo lízátko. Na místech, kde přechází chodci, je panáček, ruce nohy rozhozené, zezadu ho nabírá auto. Jiná nebezpečná místa jsou označena značkou, na které jedno auto najíždí do druhého. Autíčka mají pomuchlané karoserie. U toho všeho nápis WYPADKI. Ovšem nejpůsobivější jsou obrovské cedule „Czarni punkt“, něco jako u nás „Úsek častých dopr. nehod“, jen tady je navíc uveden počet zabitých a raněných. Uf! Rozhodně nestojíme o to být dalším číslem na této značce. Kolik asi z těchto zabitých a raněných bylo díky katastrofálním silnicím a hustému provozu? Vždycky na vině nejsou řidiči.

            Do Varšavy je to z Wroclavi něco přes 300 kilometrů. A tam budeme mít za sebou teprve 2/3 cesty přes Polsko. Začínám mít pocit, že tam nikdy nedojedeme. Ještě že Favorit nijak neprotestuje. Neskutečně jsme ho zatížili, brzdíme koly na zahrádce a očekáváme, že vydrží takovouto dlouhou trasu. Za Belchatowem jsme najeli na čtyřproudovku. Vypadá skoro jako dálnice. Radujeme se. Ale ouha! Po pár kilometrech je provoz svedený do levého pruhu, po chvíli zase do pravého. Jásali jsme předčasně. Ale zdá se, že se přeci jenom úplně všichni proti nám nespikli. Už jsme zase na něčem, co vypadá jako dálnice, protisměr je na své polovině a my uháníme i 120 km/hod. Vypadá to jako dálnice, auta tu jezdí jako na dálnici, ale dálnice to není. Liší se dosti podstatně. Například tím, že jsou tu normální křižovatky, ústí sem polní cesty a odbočuje se doleva přes protisměr. Žádné nadjezdy nebo podjezdy; ze dvou pruhů jede rovně jenom ten pravej, levej je pro odbočování. Prostřední svodidla jsou přerušena a pokud někdo chce odbočit doleva, napálí to přes protisměr, kde to každý smaží jako na dálnici. Když je křižovatka významnější, brzdíme na semaforech. Opravdu lahůdka. Že se podél „dálnice“ volně zastavuje, prodávají se tu borůvky a jiné ovoce, postávají prostitutky, už nepovažuju za tak významný rozdíl. Ale přesto nám to dost pomohlo. Rozhodně jsme po této komunikaci jeli rychleji, než kdyby tady taková silnice nebyla. Navíc, pokud se zrovna zoufale nebrzdilo, mohla jsem v autě v klidu přišít naší vlajku k svařovacímu drátu.

            Konečně Varšava. Je půl šesté. Opět tu není žádný obchvat, jedeme přímo přes centrum města. Naštěstí to občas vypadá jako magistrála, tj. semaforů, na kterých čekáme, je minimum. Luděk vycvičený pražským provozem Varšavu projel, jako kdyby to byl jeho denní chleba, váhali jsme jenom jednou. A teď svištíme na Bialystok. Před námi je posledních 240 kilometrů. Na benzínce za Varšavou jsme se nasvačili a za volant si sedl Láďa. Máme před sebou nejdelší polský úsek bez zatáčky: 200 kilometrů rovně. Krajina se změnila. Oproti vnitrozemí je tu minimum vesnic, jen samé lesy a louky. Ale rovina je tu pořád, to se nezměnilo a asi nezmění ani v Pobaltí. Jinak Polsko působí oproti Čechám dost zanedbaně, a to i velká města, přestože tu mají McDonaldy, KFC, Makra a podobné symboly západního světa.

            Ve 21 hodin jsme v Bialystoku. Tankujeme benzín, kluci si koupili pivo a pokračujeme na Sokolku, k našemu výchozímu místu. Slunce zapadá dlouho, jako v zimě v Petrohradě, všude se válí mlhy a pěkně se ochladilo. Nejsou tu žádné vesnice, jen dřevěné domky sem tam rozeseté v lehce zvlněné krajině plné lesů a luk. V Sokolce Láďa nařizuje zastavit. To pivo z Bialystoku není dobré. Je přeslazené. Koupil jinou značku a jedeme hledat nocleh. Ten jsme našli kousek před Kužnicou. Stačilo odbočit do lesa u silnice a za ním na loučce jsme to zapíchli. Stavíme stan. Láďa bude spát v autě. Na severozápadě je pořád ještě světlo. Já jsem hned zalezla do stanu, kluci ještě chvíli venku klábosí u piva. Dobrou noc.

 

 

Kužnica

Autem 850 km

Na kole 0 km

 

1. den – Neděle 29.6.

 

Vstáváme v 8 hodin. Podle Ládi, který spal v autě, se nesetmělo celou noc! A ve dvě ráno už bylo zase světlo jako ve dne!

Přesunujeme se na sluníčko, protože ve stínu je docela chladno. Jenže na slunci je zase vedro, tak lezeme zpátky do stínu. Snídáme a zároveň balíme. Navěšujeme bágly na kola. Láďa je nervózní, nejradši by už vyrazil. Vůbec se mu nedivím, protože ho čeká podobná štreka jako včera, jen cíl je Štúrovo. Snažíme se maximálně urychlit balení. My taky musíme jet, máme před sebou ještě delší cestu (i když na ní máme tři týdny), tak Láďu dočasně propouštíme z našich taxislužeb, loučíme se a vyrážíme. Láďa autem, my na kole. Říkal, že už se těší na to, až si naladí co bude chtít a kuřáckou pauzu si taky udělá podle sebe. Včera jsme spěchali a tak jsme ho trošku omezovali. Na nás čeká běloruská hranice, která je odsud 4 kilometry. Zdoláváme je za pár minut.

Hraniční přechod už zdálky identifikuje dlouhatánská fronta. Předjíždíme. To snad není možný, ta fronta je dlouhá skoro jeden kilometr. Samé Audiny z roku raz dva. Já bych podle typu auta nepoznala rok výroby, ale soudě podle jejich technického stavu už toho mají hodně za sebou. Většina prý byla ročník 1980 – 1985. Dojeli jsme až na konec; resp. na začátek. Stojí tam polský celník a už zdálky na nás volá, že „do Běloruska na roverach (na kolech) nelze“. On že s tím problém nemá, klidně nás pustí, ale Bělorusové nás vyhodí, protože se hranice nesmí přejíždět na kole. Můžeme se vrátit do Kužnice a jet vlakem do Grodny. To se nám nechce, tak jsme mu řekli, že to zkusíme a vyrážíme k běloruským celníkům.

V prostoru mezi celnicemi se mohutně buduje. Evropská Unie tady pravděpodobně sponzoruje výstavbu nového, většího a modernějšího hraničního přechodu. Nejspíš očekávají, že se investice vyplatí, protože Bělorusko si asi ještě počká, než o něm začnou v EU jen uvažovat. Ale teď je před námi závora, první filtr pro připouštění k samotné celnici. A už se k nám blíží chlapík v placaté čepici. Čekáme, že nás hned vyžene, ale bere si naše pasy, zkoumá víza a kamsi odchází s vysílačkou. Vypadá to dobře. Ale chyba lávky! Vrací s tím, že „na bicyklech do Běloruska nelzja“, že prý je na to zákon. Tólka na mašíně (jen autem). Vypadá hodně vážně.

Jsme namydlení. Bezradně postáváme u závory a přemýšlíme, co dál. Marně přemítáme, co je to za pitomý zákon, který nedovoluje jezdit na kole. Na vlak se nám však moc nechce. Přeci to musí nějak jít. „Kdyby jelo nákladní auto, mohli bychom se přes hranice svézt“, ohlížím se dozadu na řadu aut. Jenže jako na potvoru samé osobáky. Nic moc!

Už jsme to málem vzdali, když tu se u nás objevil řidič auta, které stálo před závorou jako první. Že prý nás převeze a že je to hotová věc. Začal to celé organizovat. Na chlapíka v autě za ním zařval (asi to byl jeho kámoš), že nám společnými silami pomůžou. No tak jo! Tak jsme kola zase odstrojili (před 4 km jsme na ně slavnostně navěsili bágly) a všechno nacpali do aut. Luďkovy věci do toho prvního auta, moje do druhého. A to všechno před očima celníka, který mlčky dohlíží na důsledné naplnění jejich zákona. Luďkovo auto je kombík, ale mému kolu čouhá z kufru dobrá polovina. Prý je to v pohodě.

Ještě chvíli čekáme a povídáme si. Dozvídám se poměrně hodně zajímavých věcí o životě v Bělorusku. Chlapík jezdí pracovat do Polska několikrát týdně a jak jsme s Luďkem posléze usoudili, pravděpodobně pašují z Polska benzín a cigarety. Má v Grodně rodinu. Zajímá se, jaká je u nás průměrná mzda a kolik stojí bydlení. A pak už se konečně otevírá vysněná závora a my vjíždíme na Běloruskou hranici. Je tady docela frmol. Řady aut, mezi nimi se motají lidi a celníci. Chaos. Sedíme v autě a vyčkáváme příchodu pohraničníka. Ten ale nejprve kontroluje „Luďkovo auto“. Pak přišel k nám. Prohlídl pasy, víza, okoukl kolo čouhající z auta. Nic neříká. Vypadá to, že můžeme jet. Ale omyl. Ještě musíme vystoupit a jít k okýnku. Prý nám tam zkontrolují pasy. Je tady fronta několika lidí. Luděk je zrovna na řadě. Postarší celník marně hledá v Luďkově pasu razítko z polského přechodu. Nechápe, jak nás celníci mohli nechat „jen tak volně projet“. Nevěřícně si prohlíží vízum a dlouho se rozmýšlí, jestli dovolí přestup hranic. Když jsem přišla na řadu já, sebral můj pas, zavřel okénko a kamsi odkráčel. Že prý musí něco zkontrolovat. Po pár minutách se přišoural zpátky. Vrátil mi pas. Konečně jsme definitivně volní. V autě potom našemu zachránci za všechno děkuji. Tváří se divně. Startuje auto a vyrážíme. Luděk a jeho odvozci už jsou bůhví kde.

 

 

 

 

Nahoru                                                                         Pokračování